směje, vece k němu: „Ty, ješto se stoje směješ, viz, aby neletěl sám.“ A jakž to svatý Ambrož vece, tak ten člověk, málo pošed, letěl a velmi se urazil i měl dosti na svém hoři, jenž se jinému posmieval. Byl jest také svatý Ambrož velikého utrpenie v póstu a veliké štědrosti k chudým i velikého nad hřiešnými litovánie, tak že když se jemu kto svých hřiechuov zpoviedal, vždy se, zpovědi poslúchaje, naplakal. A to také v uobyčeji měl, když kterého kněze neb biskupa dobrého uslyšel, vždy jeho srdečně zaplakal. A když jemu jeden čas sluhy řekli, proč by těch tak dobrých, ani k Bohu jdú, plakal, k tomu jim odpověděl: „Nemniete, bych proto jich, že mrú, pláče želel, ale proto se zamucuji, že takých, jako sú oni byli, miesto nich svatá cierkev nebrzo nalezne.“
Jeden čas také svatý Ambrož, když do Říma jeda, u jednoho velmi bohatého hospodáře odpočinul i otázal jeho svatý Ambrož o jeho bydle a stavu. Jemužto hospodář odpovědě: „Kněže milý, stav muoj beze všeho nedostatka v častném bydle vždy jest na všech věcech, zbožie mám veliké, sluhy i služebnice, dietky krásné, vnúčat podobných mnoho. A vše, což sem kdy chtěl, to sem vše podlé své vuole měl. A nikda mi se nic nelibého nepřihodilo ani mi se kdy co, ješto by mě zamútilo, stalo.“ To uslyšev svatý Ambrož, velmi se podivil a inhed těm, jenž tu biechu, řekl náhle: „Vstaňte, a jakž najspieš muožem, utecme, neboť Buoh tuto nebydlí. A když se vzchopivše, pryč běžéchu, ozřevše se uzřeli, ano ten duom se vším, což ten člověk měl, se propadl, tak že i znamenie lidí i zbožie neostalo. Tehda svatý Ambrož vece: „Aj, vizte, bratřie milá, kterak nám Buoh milostivě činí, když která protivenstvie na světě trpěti přepustí, a kterak se nemilostivě hněvá, když komu na světě vše štěstie k libosti dá.“ Potom svatý Ambrož, dlúho Bohu snažně slúživ, na Boze uprosil, aby jej skóro s tohoto zlého světa pojal.
