Savinianus svú hlavu svýma rukama zdvih, bez jedné padesát kročejí vzdál ji nesl. A ciesař, jakž jeho krví oka pomazal, inhed jím viděl. A tu inhed řekl: „Zajisté vizi, že jest dobrý a veliký Buoh křesťanský.“ To jedna žena chudá, ješto byla čtyřidceti let slepá, uslyševši, kázala se tam vésti a tu se Bohu pomodlivši, inhed prozřela.
A když jeho sestra Savina po vše dny plakala, prosiec zaň svých bohuov, zevil se jí jedné noci anděl a řka: „Savino, neplač, ale ode všeho, což máš, vstanúci jdiž pryč, nalezneš bratra svého, an u veliké cti.“ Z toho viděnie Savina se vybravši, k své jedné přietelnici vece: „Přítelnice má milá, znamenala li s co?“ K niežto ona vece: „Paní milá, znamenala. Viděla sem, ano člověk s tebú mluví, ale nerozuměla sem, co jest mluvil.“ Tehda jí Savina poče rozprávěti, ale prosiec, aby nižádnému nepravila. A tak nazejtřie obě vstavše pryč se braly. A když její otec dlúho jí ptajíc hledati kázal, i nenalezl, zveda ruce k nebesóm, žalostivě vzdech, vece: „Jsi li všemohúcí Buoh na nebesiech, mé modly zlámej, že jsú mi mých dětí zachovati nemohly.“ Netáhl toho dořéci, až v nebesiech pohřmělo a inhed všecky modly padše se zlámaly. Proněžto mnoho pohanstva na vieru se obrátili.
Tehda svatá Savina do Říma šla a tu od papeže, jemuž Euzebius diechu, svatý křest přijemše, slepé a chromé uzdravováše, v Římě pět let bydléci. A potom se jí anděl zevil a řka: „Savino, co tu činíš, zda s proto od svého zbožie zašla, aby tuto v dobrém bydle bydlila? Vstaň brzo, jdi do toho města, jemužto Tregas dějí, a tu svého bratra Saviniána nalezneš.“ To Savina uslyševši, k své přítelnici vece: „Nebydleme tuto déle.“ Tehda ona odpovědě: „Paní má milá, a kam chceš jíti, však to dobře vidíš, ano tě zde všickni v Boze milují, a ty pak někam na smrt jíti chceš.“ K niežto svatá Savina vece: „Buoh naše naděje jest.“ A to řekši, bochnec ječnej
