[194v]číslo strany rukopisuměstu volati kázal, aby se všickni sendúc, své pútničky tělo pochovali. Jakž to se i stalo, lidé se sešli, s velikú ctí ji pochovali. A její tovařiška málo časuov po ní pobyvši umřela a potom Bohu se[dyd]se] ſie dostala. To se jest dálo po Božiem narození čtyřidcátého sedmého léta.
O svatém Lupu tuto se[dye]se] ſie o něm takto čte
Svatý Lupus z národa králového byl. Jehožto svaté mravy kanovníci senovského kostela poznavše[dyf]poznavše] pozwawſſe, jeho arcibiskupem učinili. A když jednoho času spoře své zbožie[dyg]zbožie] žbožie rozdal a zatiem mnoho hostí k sobě pozval[dyh]pozval] pozwwal, na těch hodech vína se[dyi]se] ſie nedostalo. Tehda svatý Lupus, pozvav jednoho svého sluhy, k němu vece: „Věřím pravým srdcem, že ten milý Hospodin, jenžto krmí ptáčky i všeliký národ, náš nedostatek nahradí.“ A jakž to vece, tak posel předeň vstúpiv vece: „Otče svatý, kam víno kážeš dieti, ješto před vraty tvé milosti jest přivezeno?“ To svatý Lupus uslyšev, Bohu chválu vzdal[dyj]vzdal] wzal.
Jeden čas[dyk]čas] cžaš také uslyšev svatý Lupus, ano o něm jedni lidé závistiví zle mluvie, propověděl a řka: „Nemají s právem škoditi cizie[dyl]cizie] cziezie řeči těm, ješto před Bohem nevinní jsú.“ A když také jedněch[dym]jedněch] giedniech časuov král franský Kolarius, na svatého Lupa se[dyn]se] ſie rozhněvav, jeho z svých vlastí velikým hněvem vyhnal, tehdy po mnohých časiech Senovského města měštěné zaň krále počechu prositi, aby jeho zase navrátil. K tomu král dobrotivě odpověděv, poň poslati kázal. A když se svatý Lupus vrátil, uzřev jeho král, an v těch[dyo]těch] tech dalekých vlastech ztrašně bydlel. Pak král navrátiv se, skrúšeným srdcem rožalostiv se[dyp]se] ſie, před ním, před svatým Lupem, padl, poče prositi, aby mu svú vinnu odpustil. Jemužto svatý Lupus milostivé požehnánie dav, do svého se města vrátil. A když skrze město Pařížské jdieše, Božím divem všickni se žaláři otevřeli. Z nichžto všickni vězni vyšedše, svatému Lupu
