Starému, čtenie zákonu, tak toto proroctvie proroctvím Starého zákona, neb o Kristovi a o cierkvi s veliké strany již naplněné svatosti oznamuje. Aneb také proto, neb když jiným mnohú řečí dáno jest proroctvie, tomuto trojí řečí dáno jest proroctvie, to jest o minulém času a o nynějšiem i o budúciem, kteréhožto proroctvie ku potvrzení jistoty zbiehají se také moc posielajícieho a posla přijímajícieho, to jest trojice svaté, posla, to jest anděla, přijímajícieho, to jest Jana. Protož poněvaž Janovi tyto věci u vidění sú zjeveny, a jest troje pokolenie vidění, pod kterým by pokolením toto bylo, vizme. Neb jiné viděnie jest tělesné, to jest když tělesnýma očima něco vidíme, jiné duchovnie aneb v mysli rozjímané, to jest když spiece aneb také bdiece podobenstvie věci vidíme, jimiž něco jiného se vyznamenává, jako farao viďal klasy a Mojžieš keř, an hoří, onen spě, tento bdě. Jiné pak jest srozumělé, to jest když skrze zevenie ducha svatého rozomem mysli tajemství pravdu tak, jakož jest, přijímáme, kterakým obyčejem viďal jest Jan ty věci, kteréž v těchto knihách se vypravují, neb netoliko podobenstvie duchem viděl, ale i to, co se skrze ně mienilo, myslí jest porozoměl.
I viďal jest Jan a psal na ostrově Patmos, jsa vypověděn a vyhnán od Domiciana, kniežete velmi nemilostivého. A tato příčina přinutila jej, aby psal. Neb když sa vyhnán od Domiciana, přebýváše na ostrově Patmos, tehdy v obcech, v nichž byl zpravoval, vznikli a zrostli hřéchové a rozličná kacierstva. Neb biechu tam někteří kacieři praviece, že by Kristus nebyl před Marijí, protože se byl časně narodil, kteréž Jan na počátku čtenie svého tresce řka: „V počátku bieše slovo“, a v těchto knihách když die: „Alfa i omega, to jest počátek i konec.“ Praviechu také někteří, že by cierkev pro těžkost zamúcení před skonáním světa měla zahynúti a za úsilé odplaty věčné nepřijieti. Protož těch bludy chtě zkaziti Jan, ukázal, že Kristus počátek jest i konec, jakož die skrze Izaiáše: „Přede mnú nenie učiněn buoh a po mně nebude.“ A že cierkev skrze trpenie zamúcení nezhyne, ale prospievati bude a za to odplatu věčnú vezme.
Píše pak Jan sedmi zboróm Azie a jich sedmi biskupóm, o věcech napřed pověděných uče a skrze ně všicku cierkev obecnú zpravuje. A tak jestiť podstata v tomto diele Janově stav zvláště azianského zboru, a netoliko ale všie cierkve, toto jest, co by v tomto životě měla trpěti a v budúciem přijieti. Úmysl také jeho jest napomienati k trpělivosti, kteráž má býti zachována, i proto neb úsilé krátké, i proto neb odplata veliká. Obyčej sepsánie takový jest: Najprvé předkládá předmluvu a pozdravenie, kdežto činí posluchače dobrotivé a pilné. To položiv přistupuje k vypravování, ale před vypravováním ukazuje Krista býti od věčnosti bez počátku i bez konce, přivodě jeho mluvícieho: „Já sem alfa i omega, to jest počátek i konec.“ Potom přistúpě k vypravování, rozděluje sedm vidění, kteráž když se konají, kniha tato dokonává se. I předkládá předmluvu řka: „Zevenie Jezukrista“, rozuměj: „toto jest“, jako i v jiných: „Viděnie Izaiáše toto jest“, a „Příslovie Šalomúna“.
Počíná se kniha Zjevenie svatého Jana miláčka
[I.]text doplněný editorem
Ap1,1 Zjevenie Jezukristovo, kteréž dal jemu bóh, aby zevní učinil ty věci, kteréž se mají státi brzy, a oznámil jest,
