hřiechy, Hb5,2 ješto by mohl slitováňé mieti nad těmi, ješto nevědie a blúdie, neb i on sám obklíčen jest nemocí. Hb5,3 A protož povinnen jest jako za lid, tak také i sám za se obětovati za hřiechy. Hb5,4 Aniž který přijímá sobě cti, ale ktož povolán bývá od boha jako Aron. Hb5,5 Tak i Kristus ne sám sebe oslavil, aby biskupem byl, ale ten, jenž mluvil k němu: „Syn mój milý si ty, já dnes urodil sem tě.“ Hb5,6 Jakož i v jiném miestě die: „Ty si kněz na věky podlé řádu Melchizedechova.“ Hb5,7 Jenž ve dnech těla svého prosby a modlitby k tomu, ješto by mohl jej zprostiti od smrti, s křikem velikým a se slzami obětuje, uslyšán jest pro svú poctivost. Hb5,8 A zajisté když bieše syn boží, naučil se z těch věcí, kteréž trpěl, poslušenství, Hb5,9 a skonav učiněn jest všem povolujícím jemu příčina spasenie věčného, Hb5,10 nazván sa od boha biskupem podlé řádu Melchizedechova. Hb5,11 O němž nám veliká řeč a k vykládaní nesnadná k vypravení, neb ste mdlí učiněni k slyšení. Hb5,12 A zajisté když byšte již mistři měli býti pro čas, opět potřebujete, abyšte byli učeni, které sú čteny počátku řečí božích, a učiněni ste jako ti, jimž mléka potřebie jest, ne tvrdého pokrmu. Hb5,13 Neb každý, ktož jest mléka účasten, nemá čáky v řeči spravedlnosti, ale maličký jest. Hb5,14 Ale dokonalých tvrdý pokrm jest těch, ješto za obyčej obykle mají smysly k rozeznání dobrého a zlého.
VI.
Hb6,1 Protož poopustiece řeči počátka Kristova, k dokonalosti jeho nesme se, nepokládajíce opět založenie pokánie od skutkuov mrtvých Hb6,2 i také viery k bohu pokřtěnie učiněnie a vzkládanie rukú a vzkřiešenie mrtvých a súdu věčného. Hb6,3 A to učiníme, ač zajisté dopustí buoh, Hb6,4 neb nemožné jest těm, kteříž jednú sú osvěceni, okusili také daru nebeského a účastni učiněni sú ducha svatého, Hb6,5 okusili také dobrého slova božieho a moci věku budúcieho Hb6,6 a odpadli sú, opět obnovili se ku pokání, znova křižujíc sobě syna božieho a v posměch jej majíc. Hb6,7 Neb země, kteráž často na se předcházející déšť pie a plodí zelinu potřebnú těm, od nichž bývá orána, přijímá požehnánie od boha. Hb6,8 Ale kteráž vydává trnie a hložie, zlá jest a zlořečení blízka, jejiež skonánie k spálení přijde. Hb6,9 Ale doúfáme o vás, najmilejší, lepšie věci a bližšie k spasení, ač však i tak mluvíme. Hb6,10 Neb nenie nespravedlivý bóh, aby zapomenul skutkuov vašich a milovánie, kteréž ste okázali ve jméno jeho, ješto ste posluhovali svatým a ještě posluhujete. Hb6,11 Ale žádáme každého z vás též snaženstvie okazovati k vyplnění naděje až do konce, Hb6,12 abyšte nebyli léní učiněni, ale však následovníci těch, ješto věrú a trpělivostí děditi budú zaslíbenie. Hb6,13 Neb Abrahamovi slibuje bóh, že jest žádného neměl většieho, skrze něhož by přisáhl, přisáhl jest skrze se samého Hb6,14 řka: „Jistě požehnaje požehnám tobě a rozmnože rozmnožím tě.“ Hb6,15 A tak dlúho čakav, přijal jest zaslíbenie. Hb6,16 Lidé zajisté skrze většieho se přisáhají a všeliké odpornosti jich konec ku potvrzení jest přísaha. Hb6,17 V kteréžto bóh hojnějie chtě ukázati dědicóm nepohnutnost zaslíbenie rady své, vložil jest mezi to přísahu, Hb6,18 abychom skrze dvě věci nepohnuté, jimž jest nelze lháti, boha najsilnějšieho utěšenie měli my, ješto sme utekli k držení předložené naděje, Hb6,19 kterúž jako kotvu mějme duši bezpečnú a pevnú a přichodící až do vnitřnosti zastřeme, Hb6,20 kdežto předchódce za nás všel jest Ježíš, podlé řádu Melchizedechova biskupem učiněn jsa na věky.
