sú dvadceti kročejí zhlúbě. A maličko odtud se plavivše, nalezli sú kročejí patnácte. A27,29 A bojiece se, abychom neupadli v ostrá miesta, uvrhše z lodie čtyři kotvy, žádáchu, aby den byl. A27,30 Ale když plavci hledáchu z lodie utéci, kdež biechu pustili člun korábový do moře pod zamyšlením, jako by počínali od prvnie stránky korábu kotvy roztahovati, A27,31 řekl jest Pavel centurionovi a rytieřóm: „Neostanú li tito na lodí, vy nemóžete živi ostati.“ A27,32 Tehda rytieři usekali provazy čluna korábového a chtiechu, aby i člun upadl. A27,33 A když světlo poče býti, prosieše jeho Pavel všech, aby přijali pokrm řka: A27,34 „Již dnes jest čtrnáctý den, jakž čakajíce postiece se trváte nic nepřijímajíc. A27,35 Protož prosím vás, abyšte pokrm přijali pro vaše zdravie, neb nižádného z vás vlas s hlavy nezahyne.“ A27,36 A když to povědě, vzem chléb dieky učinil bohu před obličejem všech. A když lámal, počal jest jiesti, A27,37 tehda i všickni majíce dobrú mysl, přijali sú pokrm. A bylo nás na lodí duší všech dvě stě sedmdesáte a šest. A27,38 A nasyceni súc pokrmem, polehčováchu lodie, mecíce pšenici do moře.
A27,39 A když byl den, že mě sú nepoznali, ale jeden okrslek ostrova sú uznamenali majíci břeh, na kterýž mysléchu, zda by mohli vyvrci lodí. A27,40 A když sú kotvy vytáhli, pustichu se na moře spolu, rozprostřevše spojenie zpravidl. A zvedše menšie plátno podlé větrného věnie, táhli sú se k břehu. A27,41 A když sme upadli v město, kdež se dvoje moře stieká, ustanovili sú koráb. A prvnie strana korábu stáše zajisté nepohnuta, ale poslednie strana ta se troskotáše od násilé morského. A27,42 Tehdy rytieřóv rada byla, aby zbili vězně, aby žádný, když by vyplul, neutekl. A27,43 Ale centurio, chtě zachovati Pavla, zapověděl, aby toho nečinili, ale káza těm, kteříž by mohli plynúti, pustiti se do moře najprvé a ujíti a na zemi vyjíti. A27,44 A jiné pak na dckách vynosichu a některé na těch orudích, ješto od korábu biechu. A tak stalo se jest, že sú všecky duše vyšly na zemi.
Kapitola osmetcietmá
A28,1 A když sme vyšli, tehda poznali sme, že ostrov ten slul Mitylene, ale barbaři ukázali nám velikú ochotnost, A28,2 a zapálivše hranici, shřievali sú nás všecky pro déšť, kterýž nastáváše, a pro zimu. A28,3 A když shromaždi Pavel roždie některakého množstvie a vložil bieše na oheň, tehdy had běže od horka, přichytil se ruky jeho. A28,4 To když uzřechu barbaři, ano had visí u ruky jeho, praviechu vespolek: „Jistě vražedlník jest člověk tento, jenž ač z moře utekl, však pomsta božská nedá jemu živu býti.“ A28,5 Ale on zajisté vyraziv hada v oheň, nic jest zlého netrpěl. A28,6 Tehda oni domnieváchu se, že by měl otéci a na rychlost padnúti a umřieti. A když tak oni dlúho čekáchu a vidúce, ano se na něm nic zlého nestalo, vrátivše se k sobě, praviechu ho bohem býti. A28,7 A v těch městech biechu dvorové kniežete toho ostrova jménem Publia, jenž přijem nás za tři dni, dobrotivě potřebu vydával. A28,8 I přihodilo se, že otec toho jistého Publia zimnicí a črvenú nemocí trápen sa ležal. K němuž vjide Pavel a když se pomodli a vloži naň ruce, uzdravil jest ho. A28,9 To když se stalo, všickni, kteříž na tom ostrově mějiechu nemoci, přistupovali k němu a uzdraveni sú. A28,10 Jenž také mnohými poctivostmi ctili sú nás. A když sme se pryč plavili, nakladli sú do lodie toho, což nám potřebie bylo.
A28,11 A po třech měsíciech plavili sme se na korábu
