[111v]číslo strany rukopisu[a]označení sloupcesú dvadceti kročejí zhlúbě. A maličko odtud se plavivše, nalezli sú kročejí patnácte. A27,29 A bojiece se, abychom neupadli v ostrá miesta, uvrhše z lodie čtyři kotvy, žádáchu, aby den byl. A27,30 Ale když plavci hledáchu z lodie utéci, kdež biechu pustili člun korábový do moře pod zamyšlením, jako by počínali od prvnie stránky korábu kotvy roztahovati, A27,31 řekl jest Pavel centurionovi a rytieřóm: „Neostanú li tito na lodí, vy nemóžete živi ostati.“ A27,32 Tehda rytieři usekali provazy čluna korábového a chtiechu, aby i člun upadl. A27,33 A když světlo poče býti, prosieše jeho Pavel všech, aby přijali pokrm řka: A27,34 „Již dnes jest čtrnáctý den, jakž čakajíce postiece se trváte nic nepřijímajíc. A27,35 Protož prosím vás, abyšte pokrm přijali pro vaše zdravie, neb nižádného z vás vlas s hlavy nezahyne.“ A27,36 A když to povědě, vzem chléb[330]chléb] cheb rkp. dieky učinil bohu před obličejem všech. A když lámal, počal jest jiesti, A27,37 tehda i všickni majíce dobrú mysl, přijali sú pokrm. A bylo nás na lodí duší všech dvě stě sedmdesáte a šest. A27,38 A nasyceni súc pokrmem, polehčováchu lodie, mecíce pšenici do moře.
A27,39 A když byl den, že mě sú nepoznali, ale jeden okrslek ostrova sú uznamenali majíci břeh, na kterýž mysléchu, zda by mohli vyvrci lodí. A27,40 A když sú kotvy vytáhli, pustichu se na moře spolu, rozprostřevše spojenie zpravidl. A zvedše menšie plátno podlé větrného věnie, táhli sú se k břehu. A27,41 A když sme upadli v město, kdež se dvoje moře stieká, ustanovili sú koráb. A prvnie strana korábu stáše zajisté nepohnuta, ale poslednie strana ta se troskotáše od násilé morského. A27,42 Tehdy rytieřóv rada byla, aby zbili vězně, aby žádný, když by vyplul, neu[b]označení sloupcetekl. A27,43 Ale centurio, chtě zachovati Pavla, zapověděl, aby toho nečinili, ale káza těm, kteříž by mohli plynúti, pustiti se do moře najprvé a ujíti a na zemi vyjíti. A27,44 A jiné pak na dckách vynosichu a některé na těch orudích, ješto od korábu biechu. A tak stalo se jest, že sú všecky duše vyšly na zemi.
Kapitola osmetcietmá
A28,1 A když sme vyšli, tehda poznali sme, že ostrov ten slul Mitylene, ale barbaři ukázali nám velikú ochotnost, A28,2 a zapálivše hranici, shřievali sú nás všecky pro déšť, kterýž nastáváše, a pro zimu. A28,3 A když shromaždi Pavel roždie některakého množstvie a vložil bieše na oheň, tehdy had běže od horka, přichytil se ruky jeho. A28,4 To když uzřechu barbaři, ano had visí u ruky jeho, praviechu vespolek: „Jistě vražedlník jest člověk tento, jenž ač z moře utekl, však pomsta božská nedá jemu živu býti.“ A28,5 Ale on zajisté vyraziv hada v oheň, nic jest zlého netrpěl. A28,6 Tehda oni domnieváchu se, že by měl otéci a na rychlost padnúti a umřieti. A když tak oni dlúho čekáchu a vidúce, ano se na něm nic zlého nestalo, vrátivše se k sobě, praviechu ho bohem býti. A28,7 A v těch městech biechu dvorové kniežete toho ostrova jménem Publia, jenž přijem nás za tři dni, dobrotivě potřebu vydával. A28,8 I přihodilo se, že otec toho jistého Publia zimnicí a črvenú nemocí trápen sa ležal. K němuž vjide Pavel a když se pomodli a vloži naň ruce, uzdravil jest ho. A28,9 To když se stalo, všickni, kteříž na tom ostrově mějiechu nemoci, přistupovali k němu a uzdraveni sú. A28,10 Jenž také mnohými poctivostmi ctili sú nás. A když sme se pryč plavili, nakladli sú do lodie toho, což nám potřebie bylo.
A28,11 A po třech měsíciech plavili sme se na korá[112r]číslo strany rukopisubu
