[1290] Že neuslyšel tu Adličky,
té předrahé zmileličky.
A však ona proto stáše
a jej z srdce svého objímáše,
by na něm mohla zvěděti,
[1295] proč syn má nepřiezeň mieti.
Tuť mu laskavě mluvi,
až jej na tom i přemluvi,
a řka: „Moje milá ženo,
věz to, žeť mi pověděno
[1300] jistě, že mě chtěl zahnati
a sám se chtěl uvázati.
I velíš mi přieti jemu,
tak člověku protivnému?
K toběť mám vieru i naději,
[1305] žeť tiem nic hoře nepřeji.“
Kapitola dvamedcítmá
Arnošt na poli ležieše
a hrady oblehl bieše.
Lankrabie svým zpoviedáše
a jim jistě slibováše,
[1310] aby se bránili směle,
chtě je retovati cele.
Adlička práci jmějieše
a za syna vždy prosieše,
by se ráčil smilovati
[1315] a jemu svú milost dáti.
Ciesař odpovědě z milosti
a řka knie se ctností:
„Myslilť sem o něm mnoho,
nechtělť sem praviti toho.
[1320] Chtělť sem, a tomuť jest bylo býti,
římským králem učiniti.
A to sem chtěl pro tě vzdieti,
toť jesti měl cele mieti.
Kdyžť se jest tak zle obrátil,
[1325] jižť jest jméno i to vše ztratil.
A protož nerodiž mě nutiti,
ani zaň viece prositi.“
Adlička řkúc: „Milý pane,
vždyť se po tvé vóli stane.
[1330] A však když má tvój hněv mieti
a pro zlé nevěrným znieti,
žel mi toho a přestanu
a tebe viec neupomenu.“
Tuť pak pošle k synu svému,
[1335] k Arnoštovi výtečnému,
řkúc: „Počátek i tvá vina
jest Jindřich, lankrabie z Rýna,
ten tě velmi křiva činí,
na tě praví hrozné viny.
[1340] I dnešní den vždy přivodí
a vždy hledaje tvé škody.
A žeť ciesař milosti nechce dáti,
než z země chce tě vždy vyhnati.“
Kapitola XXIII.
Arnošt slyšev tu novinu,
[1345] vzdeše snažně k Hospodinu,
řka: „Bože, ty znáš každého,
pravého i křivého.
Všeckna srdce rozeznáváš,
a však pravému vždy pomáháš.
[1350] Račiž mě vypraviti
a nad Jindřichem mě pomstiti.
Pozva Vecle i svých milých,
jenž při něm biechu, i jiných,
poče jim toho túžiti,
[1355] že jej myslé vypuditi
„neprávě a bez mé viny,
a ty sú mi vzkázali noviny.
Račtež, prosím vás, mně raditi
co s tiem jesti učiniti.“
[1360] Všickni tuto radu dachu
a mluviece
