kteréž s ní byli.
[3415] Bratra mějiech tu jednoho,
také zabichu i toho
tak, jakž koruna i země
spadla na mě jednu ve jmě.
Tať se tobě má dáti,
[3420] ač Pán Bóh ráčí spomáhati,
že odsavad ve zdraví vyjdem
a tam do mé země přijdem.“
Kapitola šedesátá prvá
Dievka tak raněna bieše,
již mluviti nemožieše.
[3425] Své bielé ruce vyloži
a na svú hlavici položi.
Oči zavrátivši ona,
tuť svým životem skona.
Jakož by usnula koli,
[3430] umře panna Boží volí.
Arnošt cendát v zem naloži,
na onu pannu položi.
Přikryv ji, poče plakati
a jejie smrti převelmi pykati.
[3435] Hněvně svrže s lože krále,
protě mečem jej na skále.
V tom hněvu ven potečesta,
a když v hrad sem poběžesta,
množstvie jich již branných stáchu,
[3440] jenž v hradě jich čekasta.
Počechuť se obierati,
křivých nosóv utierati.
Tuť jich množstvie porazichu
a hrdinsky je umrtvichu.
[3445] Hroznéť rány jim dáváchu,
až nosy uskakováchu.
Takéť sama v hoři biešta,
mnoho šípóv v terčiech jmějiešta,
což na ně byli vystřelili,
[3450] však žádného neranili.
Tak brániec se k mostu chtěsta,
však pro sílu nemožesta,
ano brániec je vždy zastupují,
hrozně střielejíc je předběhují.
[3455] Most bieše ovšem nezavřen,
jediné závorami přivřen.
Když se dlúho tu bránichu,
kohož koli dosáhniechu,
toho ihned rozsetniechu.
[3460] Málo na koho dbachu,
nečtista nic hospodářóv,
ani jich panoší, těch nosářóv,
jakž sú koli ctěni byli,
že tu jedli i pili.
[3465] Zleť jim z toho děkováchu,
tepúce je beze všeho strachu.
Všakž jim most vždy zastihli biechu,
že dolóv nemožechu.
Na to tato málo dbásta,
[3470] jediné svým vítězstvím trvásta.
Pak tito, jenž na moři biechu,
když v korábě uslyšechu
křik, ješto na hradě bieše
a každému u uší vznieše,
[3475] připravivše se tam jdú.
s korúhví před most přijdú.
Vecl, jakž korúhev uzře,
poznav na Arnošta vzezře,
veceť: „Jměj se dobře, pane,
[3480] dobřeť se bohdá náma stane.
Hynť již vizi naše jdúce,
k mostu s korúhví
