a chtě boj s Arnoštem vzieti.
Tu se sjide lidu mnoho,
[1145] Arnošt pak dopta se toho,
poče myslí snažen býti,
chtě jej bojem podstúpiti.
Hrabie na pomoc jmějieše,
ten sobě jméno Vecl jmějieše.
[1150] Věrná tovařiše biesta,
oba toho boje žádasta
a vesele jeho čekásta
a k tomu se připravovásta,
neb oba sta poznali,
[1155] co sú u boji pokazovali.
Na pole vyjedú obojí,
k tomu divu, k tomu boji.
Tu vojsko blíž sebe tieže
a jakž se v hromadu strže
[1160] to vojsko a boj bera
od jitra až do večera.
Toť dávachu hrozné rány
obapolně na vše strany,
že tu mnohý člověk i rytieři
[1165] pod helmy i pod kropieři
své hrdinstvo ukazovali
a v tom mnozí sú skonali.
Jakž pravím, s obú stranú
děkovati zlému pánu.
[1170] Mnohý dobrý byl unaven,
v tom boji života zbaven.
Arnošt franskú rotu jmějieše,
Vecl s druhé strany bieše.
Kterýž z nich vjel v nepřátely,
[1175] ti viece braní sú nejměli,
Neb sú tak věhlasni byli,
že je ihned rozrazili.
Tudy ten boj obdrželi
a mnoho dobrých vězňóv jechu.
[1180] Arnošt z toho Bohu děkováše.
jakž jest byl práv, však toho pykáše,
panen i paní od Rýna
a řka: „Jakž jest má vina,
však mi smutku jich žel bude,
[1185] neb některá nenabude
toho smutku i žalosti,
tohoť mi je žel při mé ctnosti.“
Opět lankrabie i s svými
utekl, s lidmi malými,
[1190] tak jakž tu vzal škodu
na tom boji, na tom brodu.
U Vircenburga to se stalo,
ješto pobitie se dálo.
Kapitola XIX.
Arnošt, což tu biechu vzeli,
[1195] to vše mezi své rozděli
a raněné shledati káza,
tudy svú stědrost ukáza.
Leč byl svój, leč byl vězeň,
na voze do města přivezen,
[1200] káza všem potřebu dáti
a dobrých lékařóv ptáti,
aby jim pohodlé činili
a je brzo uléčili.
Kapitola XX.
Zatiem Arnošt tajně posla
[1205] k své mateři múdrého posla,
by ráčila jako mátě jeho
na ciesařovi zvěděti toho,
„proč se jest tak silně odvrátil,
čím sem jeho milost ztratil?“
[1210] Aby toho snažna byla
a jej k milosti namluvila,
že jie ráčí to zjeviti:
„Proč bylo tomu býti,
že hledá mého zahubenie
[1215] i mých lidí zatracenie?
Nebo zdali sem co učinil řečí,
