[3310] sám dvanádstý ostal bieše.
Kázal lože připraviti,
pannu na ně provoditi.
Musíť jíti na to lože
a volající vždy: „Bože, Bože,
[3315] rač mě spěše umořiti
a toho vraha zbaviti!“
Jakž koli král pohan bieše,
však nad tú pannú nechtieše
násilé nikoli zdieti,
[3320] jedno prvé jejie milost mieti.
Tohoť jí má každý přieti,
kto chce čest na světě mieti.
I oba jie přejíc toho,
pospiešiesta dolóv z okna toho.
Kapitola paddesátá osmá
[3325] Náhodú se pak nahodi
komorník, jenž jej proradi.
Pak tato oba jdúce,
tam ku komňatě se berúce,
navráti se jeden, chtě zavřieti
[3330] a krále svého tak ostřieci.
Arnošt k němu v dveře skoči,
tuť se s ním sem i tam ztoči
a takž u oněch dveří,
komorníkem o ně udeři
[3335] a ihned komorníka života zbavi
a svým dobrým mečem jej ohavi.
Jakž to brzo učinichu,
komorníka umrtvichu.
Slyšte, co sú nosaři vzděli
[3340] na oné drahé posteli.
Bieše ještě jich ostalo
v té komňatě velmi málo,
když tu nemilost uzřechu
a komorníku smrt odjechu,
[3345] mnějíc, by se přibrali
a Indičští jich následovali.
K onomu loži potekú
a svými nosy pannu usekú.
Čtyry počechu ji klvati
[3350] a proti srdci obierati.
Arnošt s Veclem přispiešista,
meče silně uchopista.
Počechuť je hrozně sieci,
musilť jest i král s nimi umřieti.
[3355] Jeden za dveřmi stojieše,
tenť se tu ukryl bieše.
Vzběh ven, poče křičeti,
o všem na hradě da věděti,
že jich král života zbaven,
[3360] jediné ode dvú ohaven.
Kapitola paddesátá devátá
Onať panna klvána bieše,
bolestněť k Bohu křičieše.
Arnošt nad ni přichýli se,
jejie bolestí zarmúti se.
[3365] Káza Veclovi u dveří státi,
je se jie převelmi pykati.
Tieže jie, móž li živa ostati,
je se smutně mluviti
a řka: „Toť, panno, pravím tobě,
[3370] nynie na smutné útrobě,
žeť cti žádné při nich nenie.
Toť jest všecko mé myšlenie,
neb by v které kratochvíli
panny nebo panie byly,
[3375] jiní tohoť by neučinili,
by tě takto kdy ranili.
Mohliť by nás raději bíti
a nad námi se pomstiti!
Ale jakž sú vzkázali,
[3380] že sú tě svými nosy klvali,
tomuť jest také znamenie,
