Kapitola sedmdesátá I.
A ktož mezi nimi umřieše,
tak jej druhy vynosieše,
[3795] před korábový roh je položiece.
Pak nohové jej vezmúce,
k svým dětem jej ponesiechu,
tu vnadu svým dětem dáváchu.
Vecl znamenav toto,
[3800] s Arnoštem pomluvi o to
a řka: „Pane, podobné mi se zdá,
ač jesti k tomu rada tvá,
toto ptačstvo jest zučeno,
sem po mrše naučeno.
[3805] Jak brzo učije mrchu,
tam sem dolóv sletí svrchu
a tu mrchu preč odnosí
a snad dětem mladým nosí.
Protož bychom nemeškajíc
[3810] kóží volových pohledajíc
v starých korábiech kdyby byly,
naleznúc v ně se zašili,
zdali by nás také vynesli
a z této propasti odvlekli?“
[3815] Arnošt vece: „Nemeškajme,
rúče toho pohledajme.“
Na tom nechtiechu déle státi
ani viece nemeškati,
neb jim již o kuoži jdieše,
[3820] protož krátká rada bieše.
Do starých korábóv vjidechu,
dřéve než všecky schodichu,
nalezechu mnoho kóží starých,
z těch několik vyberú dobrých.
[3825] Tak se biechu uradili,
by dva v jednu kuoži všili.
Své oděnie na se vzechu,
k tomu, což peněz jmějiechu,
k tomu meče vzeli byli
[3830] a své nože naostřili,
by se mohli vyřezati,
dá li jim toho Buoh dočekati.
Však se třesúce, všecko činiechu,
neb čáky jiné nejmějiechu,
[3835] by jich též nedosiehlo,
jako se jich bratřím stalo.
Kapitola sedmdesátá druhá
Arnošt s Veclem na tom byli,
by se spolkem zašili.
Dřieve, než zašiti biechu,
[3840] tato dva k nim mluviechu,
je tak upomínajíce
a jich viery dotýčíce,
aby se zašiti dali
a od toho se nevzdalovali,
[3845] zdali by Pán Buoh ráčil zdařiti
a odtud jim všem pomoci.
Všichni vecechu: „Má to býti!“
a slíbichu to učiniti.
Sedmému by smutek cele
[3850] a řka: „Mój pane, mé veselé,
musímť já zde umřieti
a tebe viece neviděti.
Již smutkem nečiji sebe,
a však, milý pane, tebe
[3855] prosím, ač to móže býti,
rač mi svój hněv odpustiti.“
I poče svým srdcem lkáti
a přenáramně plakati.
A řka [Arnošt]text doplněný editorem: „Mój sluho, brachku milý,
[3860] jižť sme od tebe odděleni.“
Arnošt bera odpuštěnie
i da jemu políbenie,
„jinéť řeči neuměji,
než tě Bohu
