[1180] děkováše.
jakž jest byl práv, však toho pykáše,
panen i paní od Rýna
a řka: „Jakž jest má vina,
však mi smutku jich žel bude,
[1185] neb některá nenabude
toho smutku i žalosti,
tohoť mi je žel při mé ctnosti.“
Opět lankrabie i s svými
utekl, s lidmi malými,
[1190] tak jakž tu vzal škodu
na tom boji, na tom brodu.
U Vircenburga to se stalo,
ješto pobitie se dálo.
Kapitola XIX.
Arnošt, což tu biechu vzeli,
[1195] to vše mezi své rozděli
a raněné shledati káza,
tudy svú stědrost ukáza.
Leč byl svój, leč byl vězeň,
na voze do města přivezen,
[1200] káza všem potřebu dáti
a dobrých lékařóv ptáti,
aby jim pohodlé činili
a je brzo uléčili.
Kapitola XX.
Zatiem Arnošt tajně posla
[1205] k své mateři múdrého posla,
by ráčila jako mátě jeho
na ciesařovi zvěděti toho,
„proč se jest tak silně odvrátil,
čím sem jeho milost ztratil?“
[1210] Aby toho snažna byla
a jej k milosti namluvila,
že jie ráčí to zjeviti:
„Proč bylo tomu býti,
že hledá mého zahubenie
[1215] i mých lidí zatracenie?
Nebo zdali sem co učinil řečí,
a neb skutkem co provinil?
Chciť se rád na milost dáti
a to všechno ukládati.
[1220] Pakli se jesti kto utekl,
a nebo o mně co křivého řekl,
toho mi se přej zpraviti,
byť mi se s ním bylo bíti.
Před kniežaty i před pány,
[1225] toť okáži na vše strany.
Bóhť vie, žeť mi křivdu činie,
žeť se na mě hněvá bez viny.
Chtělť bych raději umřieti,
než nevěrné jméno mieti.“
Kapitola dvadcátá I.
[1230] Zatiem přijdú noviny
před ciesaře, i ty činy,
kterak Arnošt přietele jeho
pobil, sestřence milého.
Uslyšev to ihned slíbi
[1235] a to pod věrú zalíbi,
když jeho tak směl rozhněvati,
že jej chce i z země vyhnati.
Adlička řeč uslyševši,
od posla právě zvěděvši,
[1240] nevědieše, kam tiem hnúti.
Tak se přenáramně smúti,
však když o tom sem tam mysli,
jedno najlepší vymysli.
Když již ležieše na loži
[1245] a ciesař se k nie přiloži,
i obje jej velmi pílně,
přitiště jej k sobě silně,
poče jeho snažně prositi,
by to ráčil učiniti,
[1250] což prosí milého Boha Pána,
aby byla uslyšána.
„Prosímť, pane, by mě ráčil uslyšeti,
