K těmť sám poče přihlédati
a je všecky sám vázati,
[3585] čině jim kratochvíle veliké
i utěšenie všeliké.
A sám také raněn bieše,
mnoho ran v sobě jmějieše.
Činieše jako nedbaje,
[3590] pro Bóh utrpenie maje.
Poče sám s nimi zpievati
a řka: „Bože, rač próvod dáti,
bychom slavně putovali
a ve zdraví se dobrali,
[3595] milý tvórče, lože tvého,
kde s ležel, hrobu svatého!
Pros, milá Panno Maria, matko,
za nás své milé děťátko,
by každý ujel za ten pramen.
[3600] Což vás, všickni rcetež Amen.“
Kapitola šedesátá pátá
Stěžířiť tu vzhóru vzvedú
a veseleť pojedú,
v ten čas vietr dobrý majíc,
od Boha milosti žádajíc.
[3605] A když dvanádstý den bieše,
marinář po moři hledieše,
by mohl uznamenati,
zdali by mohli kde přistati.
Uzře podál jednu skálu
[3610] vysokú a ne malú
a pod ní se znamenáše,
jako město tak mu se zdáše.
Arnoštovi to povědě.
Jakž Arnošt od něho vzvědě,
[3615] poče svým bratřím praviti,
že je Bóh chce utěšiti,
že brzo města dosáhnú,
k němuž se marináři táhnú:
„Jakž přitáhnem k městu tomu,
[3620] vždyť jest býti napřed tomu.
Ztravy sobě nakúpíme,
a což potřebie, připravíme.
Odtud ukáže nám cestu,
kdež Božie hrob, k tomu městu.
[3625] A také z Božie milosti
máme peněz ještě dosti;
móžem dobrú ztravu mieti,
dokadž nám pán Buoh ráčí přieti.
Protož tu vóli zdějieše,
[3630] pojedem se nemeškajíce.
Kapitola šedesátá šestá
Když tam jedúc se blížiechu,
tepruv marináři vidiechu,
že zle jedú zablúdivše
a koráb jde vždy výše.
[3635] Arnoštovi zvěstovachu,
všem jiným věděti dachu
a řkúc: „Již věčně zde ostanem
a k této skále přistanem!
Toť jest jistě, řéci směji,
[3640] magnes kámen, tak jemu dějí.
Tenť koráb táhne k sobě,
jenž železo má v sobě.
Hynť se štírové brojie
a toť vše korábi stojie.
[3645] Tak ta skála jest v lepkém moři,
ach, toť tepruv budem v hoři!
A toho smutku my nezbudem,
cele, až života zbudem.
Toť já jistě řéci mohu,
[3650] jedno každý poruč se Bohu
