Tuť jich dva tisíce sešlo
a před Arnoštem kleslo,
těch krkavcóv řeřábových.
[3550] Jakž koli od koží oslových
každý se tře, tak se třiechu,
že jedni na druhých ležiechu.
Takž Arnošt s Veclem oba
kázachu všem do korába
[3555] i do Galilee vstúpiti,
jakž se možechu, rozlúčiti,
sama dva na březe jdúce,
nepřátelóm nedadúce,
by je střieleli neb bili.
[3560] Když to biechu učinili,
již dva jedno stásta,
sotně se obracovásta.
Bárky z Galilee tu byly,
jenž marináři připravili.
[3565] Do bárky sotně vstúpichu,
tuť na ně tepruv střieléchu,
chtiec je rádi zahladiti.
Pomožeť jim Bóh odjeti,
odtud ve zdraví a s mocí
[3570] jedúc preč s Božie pomocí.
Kapitola šedesátá čtvrtá
Když na moře se oddachu,
což jich bieše, tu zpieváchu,
Bohu chválu vzdávajíce,
ze všech daróv děkujíce.
[3575] Arnošt s Veclem přečitesta
lidi, což jich ještě jmějiesta.
Pět set ostalo branného
lidu velmi výborného.
A jiní zbiti tam zóstali,
[3580] pod oniem hradem skonali,
kromě raněni kteří biechu,
tiť v korábě ležiechu.
K těmť sám poče přihlédati
a je všecky sám vázati,
[3585] čině jim kratochvíle veliké
i utěšenie všeliké.
A sám také raněn bieše,
mnoho ran v sobě jmějieše.
Činieše jako nedbaje,
[3590] pro Bóh utrpenie maje.
Poče sám s nimi zpievati
a řka: „Bože, rač próvod dáti,
bychom slavně putovali
a ve zdraví se dobrali,
[3595] milý tvórče, lože tvého,
kde s ležel, hrobu svatého!
Pros, milá Panno Maria, matko,
za nás své milé děťátko,
by každý ujel za ten pramen.
[3600] Což vás, všickni rcetež Amen.“
Kapitola šedesátá pátá
Stěžířiť tu vzhóru vzvedú
a veseleť pojedú,
v ten čas vietr dobrý majíc,
od Boha milosti žádajíc.
[3605] A když dvanádstý den bieše,
marinář po moři hledieše,
by mohl uznamenati,
zdali by mohli kde přistati.
Uzře podál jednu skálu
[3610] vysokú a ne malú
a pod ní se znamenáše,
jako město tak mu se zdáše.
Arnoštovi to povědě.
Jakž Arnošt od něho vzvědě,
[3615] poče svým bratřím praviti,
že je Bóh chce utěšiti,
