Kapitola čtyrydcátá druhá
Uzřev Arnošt tuto slavnú chválu,
což jim Bóh dal nemalú,
[2560] Bohu chválu vzdáváše
a z té milosti děkováše,
že jej ráčil utěšiti
a tiem pokrmem obmysliti.
Poče řečí štědrý býti
[2565] a poče svých prositi,
což jest pokladóv neb zlata,
by to vozili miesto bláta,
na tom hradě nic nebrali.
„Pomněte, že Bóh náš milý,
[2570] ješto sme na moři byli
a mnoho v hoři přebyli,
nás od smrti jest uchoval,
sem ny lačné dopěstoval,
nás ráčil již nakrmiti,
[2575] tiemto zbožiem obdařiti.
Protož na Boha dbajíce
a jeho nehněvajíce,
nebuďte lakomí k tomu,
abyste zde co vzeli z domu,
[2580] na všem hradě neškodiece,
Boha viece se bojíce,
jenž nás utěšil po truchlosti
podlé hrozné své milosti.
Takéť pravím, na mú vieru,
[2585] mějte na jedení smieru
i napití, toť vám radím
a na tomť vás nezradím.
Ač chcete živi ostati,
radímť vám všem poslúchati.
[2590] Což pak po stole zóstane,
když z vás každý odsud vstane.
Přikazujiť, abyste to vše vzeli
a do korábu špehovali.
To každý pověz druh druhu
[2595] a pro krmě buď sám svú sluhú.“
Kapitola čtyrydcátá třetie
Tuť sedú, všickni jedúce,
Bohu chválu vzdávajíce,
že je ráčil utěšiti
a po hladu nakrmiti.
[2600] Jediechu a pijiechu míle,
zdáše se jim krátká chvíle,
ani ryčie a praviece,
o svých příhodách mluviece.
Těm, jenž z Řečské země biechu,
[2605] najviec novin jim praviechu
o tom, co sú trpěli
dřieve, než z domu vyjeli.
Zatiem velmi se diviechu,
co spijiechu neb snědiechu,
[2610] málo toho kde ubylo,
zdáše se jim, by vždy přibylo.
Brzo po obědě vstachu,
po hradě túlat se bráchu
a uzřechuť neomylně
[2615] všecky dveře otevřené
u komňat i u komor
i u pivnice všelikaké.
Ondeť v skříniech zlato svítie,
drahé kamenie se stkvie,
[2620] u pivnicích při ctnosti
pitie, piva, vína dosti.
Předosti ztravy na vše strany,
tak jakž kniežata i páni,
množstvie by mohlo tiem trvati
[2625] a nic k tomu nedobývati.
Kapitola čtyrydcátá čtvrtá
Divivše se všemu tomu,
viděvše, co bylo k tomu,
to vše
