kterýž vjede,
skrze jich země pojede,
by mu klejt bezpečný dali
i děti jich k tomu povolili.
[5340] K tomu dětí pohanských žádali,
ty aby králi bez meškánie dali.
I dachu je bez meškánie
podlé jeho požádanie,
s těmi dětmi zlata dosti
[5345] by tu dáno vedlé štědrosti.
Když všecko pohané plniechu
a děti již v králově moci biechu,
rozkázachu listy psáti
a je dobře utvrzovati,
[5350] by ta úmluva tvrdě stála,
jakž se s obú stranú dála,
a kterak sú se zavázali,
aby to s obú stranú drželi.
Kapitola stá šestá
Když se to skonalo bieše,
[5355] babylónský k domu chtieše,
poče Arnošta prositi,
by to ráčil učiniti,
by s ním v jeho zemi ráčil
jeti a toho se neodvlačil.
[5360] Arnošt poče odmlúvati
a jemu z té cti děkovati
a řka: „Musímť k Božiemu hrobu.“
Pověděť mu král v tu dobu
a řka: „Když to myslíš sobě,
[5365] tehdyť poviem jistě tobě:
Z mé země blíž máš tam státi
a jáť chci dobrý klejt dáti.“
Arnošt poděkova jemu:
„Měj mě služebníka k dvoru svému.“
[5370] Král tiem poče vesel býti,
že chtie takoví hosté s ním jedti
tam do země jeho.
Arnošt pozvav Vecle svého,
brásta se před svého pána,
[5375] krále toho z Ubiana,
a berúce odpuštěnie.
Král naloži své prošenie,
aby ráčil ostati,
vecestať: „Nelze, nežť se bráti.
[5380] Musímeť k Božiemu hrobu.“
To ihned učinista v tu dobu.
„Protož rač nám odpustiti.“
Král tiem poče smuten býti
i vešken lid, ktož uslyšechu
[5385] a odjitie jich zvěděchu,
neb se jim dobře zachovali,
a protož jich převelmi pykali.
Král nemoha jich staviti,
je se jich velmi dařiti,
[5390] da jim, k čemuž jmějiechu chtěnie,
a k tomu své odpuštěnie.
Kapitola stá VII.
Babylónský nevědieše
veselím, co sám činieše,
že s ním tací hosté jedú.
[5395] A když na cestu pojedú,
je nad jiné velmi ctieše.
A když k Babylónu bieše blíž,
káza všem z města vyjíti
a ty hosti poctivě přijieti.
[5400] Z města se silně potřechu,
krále velmi ctně přijechu
i ty hosti, kteříž s ním biechu,
přijímajíc velmi ctiechu.
Oni s kázní děkováchu,
[5405] svú čest jim ukazováchu.
A když do města vjidechu,
hroznú zpósobu uzřechu.
