bezmála to se stalo,
neb se jim přešťastně dálo,
že Bóh odsud je vyvedl
a jako z mrtvých je zvedl.
[4115] Nebo ktož Boha miluje,
jeho věrně následuje,
ten smutku i smrti zbude,
všeho veselé nabude.
Též Arnošt nábožen bieše,
[4120] k Bohu naději jmějieše,
že jej vypraví i vyprostí
podlé své svaté milosti.
Protož Boha zkušováše,
všakž jej vždy vypravováše
[4125] od příhod i od žalosti
i od rozličné báznivosti.
Takéž tento, jsa v sirobě,
však měl často radost v sobě.
Toť vše jde od milosti Božie,
[4130] jenž jesti svých jisté zbožie.
Tak věrným odplatu dává
a své sluhy rozeznává.
Kapitola sedmdesátá devátá
Bráchu se po oné lúce,
tak dlúhý čas po nie jdúce,
[4135] v húšť a v les veliký vniknú.
Z něho třetie den vyniknú
do jedné bohaté země,
Arimapsí slove ve jmě.
Tepruv radostni biechu,
[4140] neb po té zemi patřiechu,
anoť v ní tvrze i hradové
tvrdé, všakž ne ovšem nové.
V té zemi divný lid bieše,
jedno oko každý jmějieše,
[4145] a to v čele stáše jemu,
velikému i malému,
podlé sokolového hniezda
u každého jako hvězda,
znamenie každého,
[4150] ženy, muže všelikého.
Tygropides, toť já znaji,
po latinsku a neb pilatisky jim řiekají.
Velikých životuov biechu,
což žen a neb mužóv vidiechu.
[4155] Tak jdúce, cestú nadlapachu
širokú, po niež se bráchu
k jednomu hradu krásnému.
Tehdy blížiece se k němu,
uzřechu jakž sama ctného
[4160] člověka dosti sličného,
anť v kratochvíli túlá se.
Uzřev tyto, k nim odda se.
Naliť to hospodář bieše,
jenž na tom hradě vládnieše.
[4165] Da jim vítanie, tak mniechu,
neb jemu nerozomiechu.
Vede je na svój hrad cele,
da jim všeho dosti směle.
Sukna nesú před ně dosti,
[4170] odějie se podlé štědrosti.
Jakž velmi nesličný bieše,
však k nim přeštědře činieše
a všem svým lidem rozkázáše
a při své milosti přikázáše,
[4175] aby jich poslušni byli,
a což káže, učinili.
Tuť se ctichu na vše strany,
neb kázachu jako páni.
Ten pán mocný hrabie bieše,
[4180] převelmi dobré slovo jmějieše.
