To každý pověz druh druhu
[2595] a pro krmě buď sám svú sluhú.“
Kapitola čtyrydcátá třetie
Tuť sedú, všickni jedúce,
Bohu chválu vzdávajíce,
že je ráčil utěšiti
a po hladu nakrmiti.
[2600] Jediechu a pijiechu míle,
zdáše se jim krátká chvíle,
ani ryčie a praviece,
o svých příhodách mluviece.
Těm, jenž z Řečské země biechu,
[2605] najviec novin jim praviechu
o tom, co sú trpěli
dřieve, než z domu vyjeli.
Zatiem velmi se diviechu,
co spijiechu neb snědiechu,
[2610] málo toho kde ubylo,
zdáše se jim, by vždy přibylo.
Brzo po obědě vstachu,
po hradě túlat se bráchu
a uzřechuť neomylně
[2615] všecky dveře otevřené
u komňat i u komor
i u pivnice všelikaké.
Ondeť v skříniech zlato svítie,
drahé kamenie se stkvie,
[2620] u pivnicích při ctnosti
pitie, piva, vína dosti.
Předosti ztravy na vše strany,
tak jakž kniežata i páni,
množstvie by mohlo tiem trvati
[2625] a nic k tomu nedobývati.
Kapitola čtyrydcátá čtvrtá
Divivše se všemu tomu,
viděvše, co bylo k tomu,
to vše na hradě bieše,
nic se bráti nebránieše.
[2630] Všakž toho nedbáchu,
jediné koráb spižováchu
od pitie a od jedenie,
to nabrali podlé chtěnie.
Ztravy té na koráb vzeli,
[2635] což by do puol léta jměli.
Když již se vším hotovi biechu,
co potřebie v korábu jmějiechu,
jdú s hradu spievajíce,
na chudobu nedbajíce.
[2640] Vsedú v koráb s radostí,
majíc ztravy ovšem dosti.
Počechu všickni zpievati
a ku Pánu Bohu snažně volati,
by ráčil spomocen býti
[2645] a do Jeruzaléma je provoditi.
By to město opatřili,
kdež sú Boží krev prolili,
a ten pod nímž ležel kámen.
Co jich biechu, všickni vecechu „Amen“.
Kapitola čtyrydcátá pátá
[2650] Arnošt pak umysli sobě
a řka Veclovi: „Pravím tobě,
žeť mój rozom i mé chtěnie
po tom stojí, i mé myšlenie,
bychť se vrátil, jest liť hodno
[2655] a zdá se tobě podobno,
bychva se oba vrátila
na hrad a jej lépe opatřila.
Takť jest mój úmysl,
neboť mě rozchodí smysl,
[2660] že sme se tak s něho brali
a jeho právě neohlédali.
Ale tak já myslím sobě
toť já, Vecli, pravím tobě,
