žeť jest bohatstvie takého
nebylo od světa všeho,
aniž bude, jistě vieme,
to zde i jinde povieme.“
Kapitola čtyrydcátá sedmá
[2815] Když to ohlédali biechu,
dverce z komňaty uzřechu,
pruochod do jedné zahrady,
jdú tam beze všie otrady.
Naliť ptačstvo na vše strany
[2820] sladce zpievají v prostrany,
naliť plod ovoce všeho
i kmen dřeva byl každého,
cedrus, palma i oliva,
dřievie veliká odiva,
[2825] žiezeň ovoce dobrého,
k tomu ptačstvie všelikého.
Dvě studnice nadjidesta,
jenž skrze veškeren hrad tečiesta.
Jedna teplá tečieše
[2830] a druhá přestudená bieše.
Podlé těch lázní uzřesta
a v té lázni přečitesta
paddesát oblúkóv jistě.
Ta lázně tak stáše čistě
[2835] od mramora zeleného
i od dělánie chytrého,
bieše jistě okrášlena,
tiem mramorem podlažena.
V té lázni dvě kádce biechu,
[2840] od ryzieho zlata se stkviechu.
Voda z studnic v ně tečieše,
po střieberných trúbách jdieše,
v jednu kádci studenice
a v druhú kádci teplice.
[2845] Jakž to chtěl, to mohlo býti,
a čím chtěl, kázal se mýti.
Z těch kádec ta voda jdieše,
skrze vešken hrad tečieše,
i upřiemo i ukřivuje,
[2850] okolo všeho pokoje,
vše po trúbách mramorových. […]text doplněný editorem[30]zde zřejmě část textu chybí
Tak bielými podlažených. […]text doplněný editorem[31]zde zřejmě část textu chybí
Hradu tak připraveného
a velikú chytrostí přivedeného
[2855] při takém bohatství nenie
i od dražšieho kamenie.
Pakli na takém kto býval,
a neb se v takéž lázni mýval,
že to kto vídal, a neb smie řéci,
[2860] nechť mu toho posvědčie malé děti!
Neb žádný toho nevídal,
ani kdy o tom slýchal.
Kapitola čtyrydcátá osmá
To když všechno ohlédáchu,
Arnošt vece: „Pravímť, brachu,
[2865] velmi by to bylo hodné,
ač se i tobě zdá podobné,
bychom škralúp s sebe smyli
a to ihned učinili.
Z Božie pomocí, brachu,
[2870] učiňme to bez strachu,
když nám Bóh této náhody
dohodil beze všie škody,
odpočiňmaž oba sobě.
Toť já pravím, Vecli, tobě,
[2875] jinak toho tak nezbudem
a ještě v hoři dosti pobudem.
Proto, kde móž býti,
máme sobě polehčiti,
Bohu chválu vzdávajíce
[2880] a vždy jemu děkujíce.“
Vecl vece: „Milý pane,
což myslíš, toť se vše stane.
Téžť sem sám myslil sobě,
takéžť já cele pravím tobě.“
