že je Bóh chce utěšiti,
že brzo města dosáhnú,
k němuž se marináři táhnú:
„Jakž přitáhnem k městu tomu,
[3620] vždyť jest býti napřed tomu.
Ztravy sobě nakúpíme,
a což potřebie, připravíme.
Odtud ukáže nám cestu,
kdež Božie hrob, k tomu městu.
[3625] A také z Božie milosti
máme peněz ještě dosti;
móžem dobrú ztravu mieti,
dokadž nám pán Buoh ráčí přieti.
Protož tu vóli zdějieše,
[3630] pojedem se nemeškajíce.
Kapitola šedesátá šestá
Když tam jedúc se blížiechu,
tepruv marináři vidiechu,
že zle jedú zablúdivše
a koráb jde vždy výše.
[3635] Arnoštovi zvěstovachu,
všem jiným věděti dachu
a řkúc: „Již věčně zde ostanem
a k této skále přistanem!
Toť jest jistě, řéci směji,
[3640] magnes kámen, tak jemu dějí.
Tenť koráb táhne k sobě,
jenž železo má v sobě.
Hynť se štírové brojie
a toť vše korábi stojie.
[3645] Tak ta skála jest v lepkém moři,
ach, toť tepruv budem v hoři!
A toho smutku my nezbudem,
cele, až života zbudem.
Toť já jistě řéci mohu,
[3650] jedno každý poruč se Bohu
a svú duši, toť smiem řéci,
zdeť nám smrti nelze utéci.“
Kapitola šedesátá sedmá
Odpověděl Arnošt k tomu
a řka: „Co vieme řéci tomu?
[3655] Učiňme jednu oblohu,
jediné poručme se Bohu!
Ten, jenž svietí i mračí,
učiniž nad námi, což koli ráčí,
by jediné ďábla zbavil,
[3660] když by koli nás navštievil.
Móžem vesele umřieti,
když nám Božie milost ráčí přieti.“
Takž se koráb k skále vztěže
a ten kámen je přitěže
[3665] tak, že je silně drže.
Mnoho korábóv roztrže
jiných, jenž tu byly stály
a k té skále přitáhly.
A také že zhnily biechu,
[3670] neb tu mnoho let stojiechu,
mnoho stežeróv tu spade
a na jich koráb upade.
A takový hřmot činiechu,
by súdný den již byl, se domnieváchu.
[3675] Když koráb utvrzen stáše,
jako vrytý se nehýbáše.
Když již jmějiechu dosti přestrachu,
marináři na ně zvolachu
a všem takúto řeč mluviece,
[3680] jim podlé Boha radíce,
aby se na to snažili,
svých se hřiechóv spoviedali
pro svých hříchóv odpuštěnie
a pro své duše spasenie.
[3685] A toto také uložie:
„Pozdraviž každý Matky Božie,
