podstupma je směle!
Jeden z nás dveře zaskočí,
[3240] druhýť se s nimi mečem ztočí,
čině, co móže činiti,
zdali bychom ji vypraviti
mohli. Neb já myslím sobě,
odsavad mi nelze, ani tobě,
[3245] bez bitie nikoli jíti.
Jedno rač to obmysliti,
jak bychom tu pannu vzali,
dřieve než by ji uklvali.
Toť mé najvětšie myšlenie
[3250] proti té panně unavenie.“
Kapitola paddesátá VII.
Vecl neukráti řeči
a řka: „Když, pane, chceš pomoci,
jáť s tebú, jakž jesti hodné.
Toť mi se zdá za podobné,
[3255] bychom málo pomeškali
a jim napřed hry nedali.
Ale jáť tak myslím sobě,
ač se zdá podobno tobě.
Když se po stole rozejdú
[3260] a do svých pokojóv vejdú,
pak pannu spat provodiece,
žeť neostane jich viece
než panna a hospodář k tomu.
A my vyjdúc odsad z domu
[3265] do komněty potečema
a dveře otevřené naleznema,
neb péče žádné nemají
a dveří otevřených nechají.
Tu v komňatu se vraziece
[3270] nedáme jim spáti viece.
Učiňme, což móžem, směle,
a tak odejmem jim pannu cele.
Dřieve, nežť zvědie po hradu,
utečme s ní sami z hradu,
[3275] do korábu se oddajme,
na jich střelbu nic nedbajme.“
Poděkova Arnošt jemu
z té rady, Veclovi ctnému,
a řka: „Jedno nemeškajme,
[3280] ažť vstanú, tam se oddajme!“
Když od stola biechu vstali,
odtud všecko odebrali,
i posledky jedli biechu
a to pořádně vše činiechu,
[3285] rozkázachu pískati,
trúbiti i bubnovati.
Rozličných by hlasóv mnoho
od svého i od onoho.
Tak se jechu tancovati,
[3290] musíť panna vzhóru vstáti.
Počechuť veselie jmieti
a s ní tanec zavoditi.
Toť jie málo k mysli bieše,
a tiem zámutek větčí jmějieše.
[3295] Tuť pískáchu i hudiechu
a rozličnú kratochvíl jmějiechu.
Na to vše Arnošt hledieše,
dlúhá mu se chvíle zdáše.
A když již tancovali biechu,
[3300] všickni odpuštěnie vzechu
od krále, neb slyšeli,
že na pokoje jim kázali.
Každémuť ustlali biechu
obláště, tuť vnadu jmějiechu.
[3305] Nemějž nižádný smiechu z toho,
neb ten král měl zbožie mnoho,
jakž kto mieval kdy na světě,
ani kto bude jmieti viece.
Král ještě kratochvíl jmějieše,
