jakž chtěli i rozkazovali.
[4005] Po té řece dolóv jidechu,
tehdy k jedné skále přijidechu.
Skrze tu skálu tečieše
ta řeka, prudce jdieše.
Nad řekú uzřechu kámen,
[4010] červený jakžto pravý plamen,
anoť voda podeň seče,
hustě mezi skalú teče.
Arnošt k svým bratróm vece:
„Uzřiť, žeť Buoh učiniti chce
[4015] svój div i milost s námi,
dá li Pán Buoh, uzříte sami.
Neb odsud máme vyjíti
a skrze ten lom projíti,
kdež útěchu mieti budem
[4020] a této všie strasti zbudem.“
V jednotuť se poradichu
a splav sobě učinichu.
O tom se přesnažně sáhnú
a jej húžvami utáhnú.
[4025] Prostrannýť jej učinichu,
ten splav dobře utvrdichu.
Tuť jej na vodu pustichu
a Bohu se poručichu,
zpievajíce „kyrieleison“
[4030] a proměňujíce „Kristeleison“.
Tam s Bohem sychříc pojedú,
patřiec na tu skálu spředu.
Kapitola sedmdesátá VII.
Biešeť tu třeba vzdychati
a ku Pánu Bohu snažně volati,
[4035] neb jim velmi trudno bieše
a splav o skálu se tepieše,
ledakdes jimi o skálu udeřieše,
že by ostali, každý mnieše.
S obú stranu stěny biechu
[4040] a drahým kamením se stkviechu.
Jakž ho bieše velmi mnoho,
však jim nebieše do toho,
by je odtud chtěli bráti,
a neb se jeho dotýkati,
[4045] toho kamenie drahého,
jakž na světě nenie jeho.
Větší péči na smrt měli,
a kterak by odtud vyjeli.
V té temnosti dlúho jedú,
[4050] dřéve než skálu projedú
jedna světlost jim se zjevi,
od skály svrchu projevi.
Naliť drahý kámen bieše
a v té skále svrchu dčieše,
[4055] od něhož ta světlost jdieše,
v té temnosti jenž svietieše.
Uzřev Arnošt onen kámen,
an se svietí jako plamen,
vece: „Chci pokusiti,
[4060] bych onen kámen mohl sraziti.
Nenechám nikoli toho,
aniž proto stratím mnoho.“
A když by u kamene blíže,
svój meč proti němu vzdviže,
[4065] srazi kámen pravú mocí,
a všakž přitom s Božie pomocí.
Všichni se k němu vzchopichu
a ten kámen uchvátichu,
šacováchu jej předraze.
[4070] Arnošt vece tepruv blaze:
„Žeť Bóh svú milost nad námi
drží, to vidíme sami.
Dá li nám šťastně přijeti
a do svých zemí se navrátiti,
[4075] tento kámen musí tčieti
a v najdražší koruně svietiti.