pastorku tvému,
jenž tebe hledá v tvém domě,
[865] a na toť mám dobré svědomie.“
Ciesař Jindřichovi vece:
„Nechaj této řeči viece,
mluvíš naň, jemu závidě
a jeho nenávidě.“
[870] Jindřich s hněvem odpovědě
a po tváři pobledě
a řka: „Ktožť přejí co dobrého
a žádají zdravie tvého,
těm ty nechceš dóvěřiti.“
[875] Ciesař vece: „Slušieť pryč jíti,
neb Arnošta viem věrného,
ve všem dobrém zachovalého.“
A tak se oba rozlúčista
a druh druhu nevěřista.
[880] O tom Arnošt nevědieše,
co zlý o dobrém mluvieše.
Kapitola patnádstá
Sta se, že ten Jindřich v zlosti,
pln nevěry i chytrosti,
vypravi člověka jednoho,
[885] ciesařovi neznámého,
jakož by nevěděl o to.
Ten poče mluviti toto
tak, jakž Jindřich mluvil bieše.
Ciesař nato nic nedbáše.
[890] Potom drahný čas přijide,
Jindřich před ciesaře jide
a řka: „Musíť mi divno býti,
že mi nechceš dóvěřiti,
a věda mě sobě věrného,
[895] ke všem lidem zachovalého,
neboť by mé cti vadilo
a navěky uškodilo,
bych já křivdu chtěl mluviti.
Proč mi v tom nechceš věřiti
[900] a věříš lépe nevěrnému
pastorku, člověku zlému,
jenž tobě nic dobrého
přeje, jedno všeho zlého,
jenž tě myslí zahubiti
[905] tu, kdež by mohl tebe dojíti.“
Kapitola šestnádstá
A když ten tak lstívě mluvieše,
ciesař svým smyslem blúdieše,
nevěda co pověděti,
však vece: „Toť musím řéci,
[910] tiem mě najviec túha v sobě,
maje matku jeho za ženu sobě,
že mi se jest unáhliti,
jie a jemu nevěřiti.
Neb mi se zdá u mém smysle,
[915] an cele zle o mně Arnošt myslí,
že by mátě spieše jemu
přála smrti tak zlému,
než by mi co mělo býti.
V tom jí cele chci věřiti,
[920] kromě když jest kto tak křivý
člověk nepravý a lstivý.
Chci se jeho vždy varovati,
jeho zlého vždy se vystřéhati.
Račiž právě obmysliti,
[925] kterak chceš s ním okolo jíti.“
Jindřich odpovědě jemu,
ciesařovi
