hrozné rány jim dávaje,
jedny tepa, jiné jímaje.
Král jim se ctí děkováše
[4350] a odplatiti slibováše.
Do třetieho dne tu biechu,
hroznú škodu učinichu
na lidech i v zemi k tomu
i na všelikakém domu.
[4355] Tu zemi krásně potřechu
a k tomu boj mocně obdržechu.
Kapitola osmdesátá šestá
Král poče jim děkovati,
Arnoštovi slibovati
a řka: „Což já mám zbožie svého
[4360] zde i kdež koli jiného,
to máš při své moci mieti,
z něho, co chceš, učiniti,
neb s tovaryši svými,
s těmi hrdinami dobrými,
[4365] ste mě i mú zemi zpanili
a nepřátelóm mě obránili.
Protožť tvým bratřím děkuji
i jim mú vieru slibuji,
což chtie střiebra, zlata bráti,
[4370] to chci milostivě jim dáti,
nebo toho při mé ctnosti,
mám mnoho a přieliš dosti.“
Ta země osvobozena
by, šironožcóv zbavena.
[4375] Viece na ně nejmějiechu,
jakž je tu pobili biechu.
Král da Arnoštovi kniežetstvie
a Veclovi podstúpi hrabstvie.
Do těch sám král krajin s nimi
[4380] jede, s mužmi hrdinnými.
Výjezd jim sám král učini,
ukazuje lesy i dědiny
i vše města, hrady také,
k tomu hory všelikaké.
[4385] Každý z nich, co chtěl mieti,
to jim kázal všem objeti.
V to se zbožie uvázachu
a všichni jim holdováchu.
Král pak oba s sebú poje
[4390] a na svój hrad s nimi doje.
Lucerna sobě jméno mějieše,
neb hrozný v světlosti bieše.
Lucerna, že v světlosti plóve,
„světlo nese“ česky slove.
[4395] Tuť byl všel s těmi hostmi,
s hrdinami, dobrohostmi,
tu byl král do dne sedmého.
Dachu jim dosti všeho dobrého.
Tuť pak odpuštěnie vzechu
[4400] a odtud se všickni rozjechu.
Kapitola osmdesátá VII.
Arnošt dobrú vóli jim
ukazoval, lidem svým.
Často na svój dvór je zváše,
a to všecko jim dáváše,
[4405] což se jemu v zemi dostalo,
toho buď mnoho neb málo.
Všecko stědře rozdával,
málo toho zachovával.
A se všemi dobrotivě
[4410] nakládal i milostivě.
A protož jej milováchu,
k tomu nic nežádachu,
by z té země neb z jich rodu
měli kdy lepší hospodu.
[4415] Vecl hrabie též činieše,
