Tuť chtie na nás cele vstáti.
Chceš li podlé mne zóstati
pro křest a pro jméno Božie,
a nelitujíce svých koží,
[5030] a rač mi k tomu poraditi,
což mám s nimi učiniti.“
Odpovědě Arnošt toto
a řka: „Kříž sem vzal na se proto,
chtě k Božiemu hrobu jeti
[5035] proň, jenž ráčil za nás trpěti.
Mnoho set sem jměl s sebú
bratří u pravú dobu,
jenž by se mnú rádi byli
a s pohanstvem se rádi bili.
[5040] Ale těch jest pomoc sešla
mně a pohřiechu odešla.
Jedno, Bože, pomáhati
rač jim a svú milost dáti.
Protož tvój žold mně vděk nenie,
[5045] ale pro Božie umučenie,
že se ráčil naroditi
a nás svú krví svatú vykúpiti.
Protož chci bojovati,
podlé tebe s svými státi.
[5050] Jmámť obra k tomu jednoho,
viem, žeť ten škodí velmi mnoho.
Saracénóm jiným své okáže zloby,
shledáš, coť on popósobí.“
Král tiem počel vesel býti
[5055] a poče jej velmi ctíti.
Tuť svú smlúvu utvrdichu
a odtud se rozlúčichu.
Arnošt do hospody jide.
Král v hospodě zapovědě,
[5060] by, což káže, učinili
a jej na vše strany ctili.
Kapitola stá
Den se pak ten blížieše,
jenž příměřie vyjíti chtieše.
K boji se připravováchu
[5065] a po vší zemi voláchu.
Arnošt také obra svého,
nechtě, by jej v nohy jeho
sekli, dobře ho připravi,
nákolenky mu upravi,
[5070] což na nohách měl jmieti,
obru tomu káza vzieti.
K jednomu dni hotovi biechu
a na poli se položichu.
Z těch jedni pro jméno Božie,
[5075] druzí pro chlúbu a pro zbožie.
Když tito polem ležiechu,
po malé chvíli uzřechu
toho krále z Babylóna,
anať na něm zlatá koruna
[5080] skvie se, již sú nevídali
Arnošt s svými, ani slýchali.
Tak bohatě vytáhnúce
a tak velmi silni jsúce,
k tomu jeden vuoz veziechu,
[5085] na němž svého boha jmějiechu.
Přebohatě osnovaný,
střiebrem, zlatem okovaný,
Machomet jméno ten bóh sobě jmieše,
jenž bóh těch pohanóv bieše.
[5090] Pohanských volóv mnoho
boha veziechu onoho,
přebohatě ozdobeni,
kamením drahým obloženi.
Potom pojede vévoda
[5095] od Damaška svého roda
a s ním z Alap knieže bieše,
