smluviti,
[4245] že již vzácnější biechu,
neb jich mravóm rozomiechu.
Potom by pak dne jednoho,
král měl kratochvíle mnoho,
posla po Arnošta ctného,
[4250] po samého jediného.
Poče jeho velmi prositi,
by všecko chtěl praviti,
co jest a kterak se jest dálo,
že tam přišel, a jak se jest stalo.
[4255] Arnošt všecko pořád pravi,
rod i vyhnánie své vypravi,
co mu se dálo na moři,
a kterak sú byli u velikém hoři
a kterak sú přišli do země,
[4260] to vše jemu vypovědě.
A kterak mysléše k Božiemu hrobu,
pro Bóh trpě mnohú psotu,
to vše jemu poče praviti.
Král počel tiem vesel býti
[4265] a divě se velmi z toho,
kterak sú měli příhod mnoho.
Pojem jej na svój dvor, naň hledě
a s ním tovaryšsky sede.
Tuť všem svým lidem rozkáza
[4270] a při své milosti rozkáza,
aby Arnošta poslušni byli
a to všecko učinili,
což káže, bez meškánie,
tak by jeho přikázanie.
Kapitola osmdesátá třetie
[4275] Ob mezi jeden lid bieše,
ten široké nohy jmějieše.
Ti lidé obyčeje jmějiechu,
že se nohami brániechu
před dštěm, povětřím také,
[4280] a majíce své mravy také,
když koli je honiechu,
po bahnách jako letiechu.
Šironožci jich jménové
a němečsky blatfuzové.
[4285] Střéleti dobře umějí,
a protož rádi bojují.
Tiť v té zemi hroznú škodu
činiechu i jich rodu.
A v ty časy se sebrachu,
[4290] to lidé pomezní králi zvěstovachu,
že do země se chtie zdvihnúti
a vojensky vtrhnúti.
Kapitola osmdesátá IIII.
Noviny ty když král zvědě,
Arnoštovi je povědě.
[4295] Poň posla, žaluje toho,
že mu ten lid škody mnoho
činí i činil bez strachu,
„protož tebe prosím, brachu,
rač pomoci raditi,
[4300] kterak se jim budem brániti.
A jichť obyčeje poviem
tak, jakž já je dobře viem.
Nesekúť ani také bodú,
jedno střelbú činie škodu,
[4305] kaž všeckněm hotovu býti.“
Arnošt vece: „Totoť mi se zdá
a k tomu jestiť má rada,
to ode mne jistě věz,
jedno na vojnu zapověz
[4310] a k jednomu dni se kaž sjíti
a dřieve než je sem pustíme,
až jim škodu učiníme.“
