[4380] hrdinnými.
Výjezd jim sám král učini,
ukazuje lesy i dědiny
i vše města, hrady také,
k tomu hory všelikaké.
[4385] Každý z nich, co chtěl mieti,
to jim kázal všem objeti.
V to se zbožie uvázachu
a všichni jim holdováchu.
Král pak oba s sebú poje
[4390] a na svój hrad s nimi doje.
Lucerna sobě jméno mějieše,
neb hrozný v světlosti bieše.
Lucerna, že v světlosti plóve,
„světlo nese“ česky slove.
[4395] Tuť byl všel s těmi hostmi,
s hrdinami, dobrohostmi,
tu byl král do dne sedmého.
Dachu jim dosti všeho dobrého.
Tuť pak odpuštěnie vzechu
[4400] a odtud se všickni rozjechu.
Kapitola osmdesátá VII.
Arnošt dobrú vóli jim
ukazoval, lidem svým.
Často na svój dvór je zváše,
a to všecko jim dáváše,
[4405] což se jemu v zemi dostalo,
toho buď mnoho neb málo.
Všecko stědře rozdával,
málo toho zachovával.
A se všemi dobrotivě
[4410] nakládal i milostivě.
A protož jej milováchu,
k tomu nic nežádachu,
by z té země neb z jich rodu
měli kdy lepší hospodu.
[4415] Vecl hrabie též činieše,
což mu se kde dostanieše,
toť jest mezi své rozdával
a k tomu je často zvával,
k nim se dobře ukazuje
[4420] a pro něho je miluje.
Protož jeho poslušni biechu,
a což kázal, to vše učinichu,
jako by se tu byli zrodili,
a neb k tomu zboží přirodili,
[4425] tak poctivostí svú připravili,
a proto všechny milovali.
V každéť zemi dobro bývá,
ktož se ctí lidi dobývá.
Dobřeť se každému hodí:
[4430] spiešeť pomoz nežliť uškodi.
Toho se oni držiechu
a s lidmi pěkně nakládachu.
Kapitola osmdesátá osmá
Pak Arnoštovi praviechu
o jedněch lidech, jenž biechu
[4435] odtud podál, jenž tu biechu
a velikú škodu jim činiechu,
zemi i lidu všemu.
Kterací jsú, praviechu jemu:
Uši přeširoké mají,
[4440] jimižto tělo odievají.
Rúcha žádného neznají,
ani na sobě kdy mievají.
A jsúť převelmi silní k tomu
a vždyť ležie kromě domu
[4445] na poli bez strachu všeho,
chtiece podstúpiti každého.
Častoť sú haňbu činili
královi a semť sú vjezdili.
