neběží
Ktož by ho chtěl dobyti,
tomu by slušelo tam jedti.
Tuť pohřiechu je ohledá,
[3760] ktož tam přijede, tomu běda.
Kosti člověčie také tu biechu,
jenž také v korábiech ležiechu.
Kapitola sedmdesátá
Když tito k Bohu vzdycháchu,
nic jiného než smrti čekáchu
[3765] tak, jakž za pasem bieše,
kým se každý hotov jmějieše.
Však toho velmi pykáchu
a druh k druhu přemlúváchu,
že s pohany se nebili,
[3770] by aspoň životóv tam zbyli.
Když se jim stravy nedosta,
tepruv ode všech radost přesta.
Chtiešeť druh druha pozřieti,
jako skot počechuť mřieti.
[3775] Ten mor čtyry dni posta,
Arnošt sám sedmý jedno osta,
nebo Vecl uchoval byl bieše,
což na těch sedm slušieše,
jímžto šest dní mohli trvati.
[3780] Arnošt všech poče pykati,
na to se rozpomínaje
a Čtenie Božie znamenaje:
„Bóh,“ povědě, „kázal psáti,
kterýž hřiešník se obrátí,
[3785] tomu se zástup anjelský
raduje i zbor nebeský.“
Protož tu naději jmiechu,
neb pro Bóh tu strast trpiechu,
že se nade všemi smiluje
[3790] Bóh a všechny dopěstuje
svého bydla, své milosti
a všie nebeské radosti.
Kapitola sedmdesátá I.
A ktož mezi nimi umřieše,
tak jej druhy vynosieše,
[3795] před korábový roh je položiece.
Pak nohové jej vezmúce,
k svým dětem jej ponesiechu,
tu vnadu svým dětem dáváchu.
Vecl znamenav toto,
[3800] s Arnoštem pomluvi o to
a řka: „Pane, podobné mi se zdá,
ač jesti k tomu rada tvá,
toto ptačstvo jest zučeno,
sem po mrše naučeno.
[3805] Jak brzo učije mrchu,
tam sem dolóv sletí svrchu
a tu mrchu preč odnosí
a snad dětem mladým nosí.
Protož bychom nemeškajíc
[3810] kóží volových pohledajíc
v starých korábiech kdyby byly,
naleznúc v ně se zašili,
zdali by nás také vynesli
a z této propasti odvlekli?“
[3815] Arnošt vece: „Nemeškajme,
rúče toho pohledajme.“
Na tom nechtiechu déle státi
ani viece nemeškati,
neb jim již o kuoži jdieše,
[3820] protož krátká rada bieše.
Do starých korábóv vjidechu,
dřéve než všecky schodichu,
nalezechu mnoho kóží starých,
z těch několik vyberú dobrých.
[3825] Tak se biechu uradili,
by dva v jednu kuoži všili.
Své oděnie na se vzechu,
