[3095] v jejie tvář i v jejie líčko.
Ó, překrásná srdečničko,
div, že s ihned neumřela,
když si takú žalost měla,
ve slzách se umývajíc
[3100] a své vlasy s sebe trhajíc.
Toť těžké měla vzdychánie
a k Bohu snažné volánie,
by ji ráčil vyprostiti,
a neb chutně umořiti,
[3105] by té žalosti neměla,
aniž déle jie trpěla.
Toť žalostné bieše jemu,
Arnoštovi šlechetnému.
Nesměl řéci, ani řekl,
[3110] div že se túhú nevztekl,
oné panie žalost vida
a maje div onoho lida,
ani nemluviece štěkají
i jako řeřábové klektají.
[3115] Jiné řeči nejmějiechu,
jedno klekčíce mluviechu.
Kapitola paddesátá čtvrtá
A když pak stoly připravichu,
dřieve než ji posadichu,
což bylo třeba na vše strany,
[3120] od pitie, krmí, ryb, jakž chtiechu sami,
to na stoly položichu.
A když to vše připravichu,
chléb by hotov i vše k tomu,
všecko, což třeba v domu,
[3125] tepruv vejdú komorníci,
každý nesa medenici
vše od zlata učiněnú
a předraze připravenú
a ubruscóv mnoho ručných,
[3130] zlatem a aksamitem přípravných.
Tuť kázachu vodu bráti
a najprv panně jie podati.
Potom pánóm pořád dachu
a tiť se ctně umýváchu.
[3135] Umyvše se všickni sedú,
netrpiec na ničemž hladu.
Pak hospodář všech najposléze,
umyv se, učini téže.
K oné se panně posadi
[3140] a k nie se svým nosem obráti
a na ni z milostí kývaje
a ji často objímaje.
Ach, toť málo jí vděk bieše,
jednoť k Bohu vždy křičieše,
[3145] by ráčil milostiv býti
a ji smutnú vyprostiti
od těch vrahóv, od jich vzdory
a od té mrzuté potvory.
Nebiešeť jie do jedenie,
[3150] pro to mrzuté stvořenie
i pro vrahy, jenž vidieše.
Nemíleť na ně patřieše.
Kapitola paddesátá pátá
Hospodář se vždy chanieše
a jejieho smutka nedbáše.
[3155] A k ní usty jakžto mluvieše
a ona k Bohu vždy vzdycháše,
nerozomějíci jemu
nosáči potvořenému.
Po líciť se vždy dráše,
[3160] své vlasy s sebe trháše
tak, že krev po líci jdieše.
Tiemť Arnošt přesmuten bieše,
od té panny žalost slyše,
anať smutným srdcem zdeše,
[3165] své ruce lámajíci
