jemuž hlasu neubývá,
takéž smutka již přibývá.
[3205] Však při cti kniežecie biechu
a k stolu kázaně slúžiechu.
Kapitola paddesátá šestá
Arnošt na onu pannu hledě,
jejím smutkem velmi zbledě.
Vece k tovaryši svému,
[3210] k Veclovi tomu ctnému a věrnému:
„Věz, žeť mi se srdce rmútí
a k tomuť mě mój úmysl nutí,
bychom mužsky učinili
a jejie žalosti pomstili,
[3215] neb slyšíš, jak žalostivě
pláče i tak bolestivě,
túžéci, že bezděky vzata
od potvorného kata,
jenž ji líbá i objímá,
[3220] jejie líčko nosem hřímá.
Takž ji líbá a tak se stalo
a v ty časy dálo.
Ach, jáť sem umyslil sobě,
ač se zdá podobno tobě,
[3225] bychom jedno učinili
a té žádúcie pomstili.
Majíť oni hrdla dlúhá
a k tomu ne ovšem tuhá.
Kterého mój meč dosiehne,
[3230] tepruvť své hrdlo ztiehne.
Viec jím nebude říhati
ani svým nosem klektati.
Ač jich bude mnohem viece,
silně tisknúc na mě chtiece,
[3235] když tě budu s sebú jmieti,
musieť hrozné rány vzieti
od nás dvú, pravímť cele.
Jedno podstupma je směle!
Jeden z nás dveře zaskočí,
[3240] druhýť se s nimi mečem ztočí,
čině, co móže činiti,
zdali bychom ji vypraviti
mohli. Neb já myslím sobě,
odsavad mi nelze, ani tobě,
[3245] bez bitie nikoli jíti.
Jedno rač to obmysliti,
jak bychom tu pannu vzali,
dřieve než by ji uklvali.
Toť mé najvětšie myšlenie
[3250] proti té panně unavenie.“
Kapitola paddesátá VII.
Vecl neukráti řeči
a řka: „Když, pane, chceš pomoci,
jáť s tebú, jakž jesti hodné.
Toť mi se zdá za podobné,
[3255] bychom málo pomeškali
a jim napřed hry nedali.
Ale jáť tak myslím sobě,
ač se zdá podobno tobě.
Když se po stole rozejdú
[3260] a do svých pokojóv vejdú,
pak pannu spat provodiece,
žeť neostane jich viece
než panna a hospodář k tomu.
A my vyjdúc odsad z domu
[3265] do komněty potečema
a dveře otevřené naleznema,
neb péče žádné nemají
a dveří otevřených nechají.
Tu v komňatu se vraziece
[3270] nedáme jim spáti viece.
Učiňme, což móžem, směle,
a tak odejmem jim pannu cele.
