a tato biechu jeho slova:
[1400] „Děkujiť,“ uda se jemu řéci,
„Bože, že s mi dal utéci!“
Kapitola dvadcátá čtvrtá
By lest i posuzovánie,
žeť všudy mají zlé skonánie.
Tak přémá všudy viera,
[1405] zloděj litých a křivých jest nevěra.
Zléť se stává vždycky zlému,
nebť Bóh pomáhá vždycky pravému.
Arnošt z toho domu jide,
bez bitie k onomu přijide.
[1410] Vsedše s Veclem na své koně,
na ty přerúčie komoně.
Jedú pryč z Božie pomocí,
poručivše se té noci.
Na vše strany zdi křičiechu
[1415] a páni k hradu běžiechu,
ale proto, že noc bieše,
nižádný nikam nejedieše.
Arnošt svú cestú pojede,
až svých věrných i dojede,
[1420] vece: „Bože, ty vše móžeš,
komu ráčíš, vždy pomóžeš.
Jindřich pro své křivé činy
došel smrti pro své viny.
K tomuť sem neměl myšlenie,
[1425] staloť se bez mého chtěnie,
neboť mi jest velmi vadil,
že mě k ciesařovi zradil,
jemuž sem [chtěl]text doplněný editorem rád slúžiti,
s věrú podlé něho býti.
[1430] A on věřil tomu zlému
Jindřichovi nevěrnému,
jenž by mohl živ ještě býti,
by byl ráčil mně věřiti.
Ale již nás oba ztratil,
[1435] ale tiem ho jest nevyplatil.
Tepruv na mě musí vstáti.
Dřieve, než se dám vyhnati
z své země, Švábóm i jemu,
chciť toho túžiti každému,
[1440] žeť mi se děje bez viny.
A však jinak neučini,
chci jich z bojem dočekati,
mnohýť se domóv nevrátí.
Mní liť ciesař, bychť byl ženú,
[1445] dřieve, nežť mě tak vyženú,
chciť boj raději s nimi mieti
a v tom vesele umřieti.
Toť slibuji této noci,
Bóh pravému rač pomoci.“
Kapitola XXV.
[1450] Když již Jindřich umřel bieše,
každý na hradě křičieše,
anoť běžie na vše strany
panoše i také páni.
Tuť noviny uslyšechu
[1455] a druh druhu pověděchu,
že Jindřich života zbaven
a od Arnošta ohaven.
Jehož nechci já plakati,
neb se vždy to musí státi,
[1460] ktož osidlo připravuje
druhému a jej smucuje,
sám v ně často upaduje
a tiem se sám unavuje.
Ciesař smuten poče býti,
[1465] páni počechu jeho kojiti.
Tiem najvětší skutek jmějieše,
že jej před ním zabil bieše.
Tiemť jest sám byl najviec vinen,
neb když před ním jest mieněn
