Když ciesaře korunují
a jemu všickni králové holdují.“
Ten kámen, a nenieť jiný
[4080] na světě, tak pravě všem, jesti jediný.
A takť jesti psáno,
ani o takém kdy slýcháno,
a protož sirotek slove.
A ten spředu v ciesařově
[4085] koruně jest vsazen
a převelmi čistě ozdoben,
ješto dnes svietí v ní čistě.
A tiemť mohu dolíčiti jistě.
A tiť musie i dnes znáti,
[4090] jimž se dálo jej vídati.
Ktož tomu nechce věřiti,
by to mohlo všecko býti
pravda, což jest tuto všecko psáno,
praveno i vykládáno,
[4095] ku Pamberku ten oddaj se
a té kroniky doptaj se,
ješto o kniežatech psána
a spravedlnosti přikládána.
Uzřie i zvie bez proměny,
[4100] že to všecko nemá měny,
což jest a neb bude psáno,
všeť jesti s kroniky vybráno.
Kapitola sedmdesátá osmá
Onu skálu když projedú
a jako na svět vyjedú,
[4105] prudkost minú oné vody,
k břehu přistachu bez škody.
Octnú se na krásné lúce,
na té všickni vidúce se,
mniechu, by všemu ostali
[4110] a nic se viece nebáli.
A bezmála to se stalo,
neb se jim přešťastně dálo,
že Bóh odsud je vyvedl
a jako z mrtvých je zvedl.
[4115] Nebo ktož Boha miluje,
jeho věrně následuje,
ten smutku i smrti zbude,
všeho veselé nabude.
Též Arnošt nábožen bieše,
[4120] k Bohu naději jmějieše,
že jej vypraví i vyprostí
podlé své svaté milosti.
Protož Boha zkušováše,
všakž jej vždy vypravováše
[4125] od příhod i od žalosti
i od rozličné báznivosti.
Takéž tento, jsa v sirobě,
však měl často radost v sobě.
Toť vše jde od milosti Božie,
[4130] jenž jesti svých jisté zbožie.
Tak věrným odplatu dává
a své sluhy rozeznává.
Kapitola sedmdesátá devátá
Bráchu se po oné lúce,
tak dlúhý čas po nie jdúce,
[4135] v húšť a v les veliký vniknú.
Z něho třetie den vyniknú
do jedné bohaté země,
Arimapsí slove ve jmě.
Tepruv radostni biechu,
[4140] neb po té zemi patřiechu,
anoť v ní tvrze i hradové
tvrdé, všakž ne ovšem nové.
V té zemi divný lid bieše,
jedno oko každý jmějieše,
[4145] a to v čele stáše jemu,
velikému i malému,
