A když se v koráb vsadichu
a od břeha odstrčichu,
[2235] pojedú preč zpievajíce
a svým heslem volajíce:
„Hospodine, pomiluj ny,
Jezukriste, pomiluj ny!“
Tuť pokorně Bohu se poručichu
[2240] a pokoru učinichu.
Kapitola třidcátá šestá
Takť pojedú v té porobě
v rytierské slavné útrobě,
Bohu chválu vzdávajíce,
rytierské srdce majíce.
[2245] Zatiem sta se dne pátého,
by smutno srdce každého.
Tu by tepruv mátě plakala,
když by svého syna viděla,
pro tu žalost, jenž sú měli,
[2250] kterúž sú na moři vzeli.
O niež já chci pověděti,
jakž se jim událo dieti.
Pátého dne zítra bieše,
hrozný vicher z moře jdieše.
[2255] Tuť se poče žalost, hoře,
ano jimi mece moře.
Však najprvé slunečná krása
bieše všeckna toho časa,
že se marináři diviechu,
[2260] jenž na tu světlost patřiechu,
že dávno slunce nebylo
kraššie, než v ten čas bylo.
Po světlosti horkost vjide,
a jakž brzo je objide,
[2265] hrom udeři z toho velmi,
že oděnie i jich helmy
vše tiem hlukem se třesieše.
Tiem z nich každý smuten bieše.
Tuť se počechu hody žalostivé,
[2270] vyjideť jim paměť z veselé.
Hrozný vietr je obklíči,
jenž je bezmála všecky rozlúči.
Pro žalostnú věrnost mu,
jenž dvanádst korábóv utonu
[2275] s těmi, ktož s nimu tu biechu,
viec druh druha nevidiechu.
Však koráb, v němž Arnošt bieše
s těmi, což jich při sobě jmějieše,
Bóh jim pomože odjeti,
[2280] že té žalostné smrti
druh druha poče plakati.
Dobré družiny pykali,
že tak hanebně odešli
a žalostnú smrtí sešli.
[2285] Což korábóv jiných bieše,
těch druh druha nevědieše.
Tuť Arnošt k Bohu křičieše
s těmi, což jich v korábě jmějieše.
Do púště je vietr vrazi
[2290] a také dále odrazi,
že nikame nevědiechu,
ani hor, ani země vidiechu.
Každý k smrti hotov bieše,
jako za pasem ji jmějiechu,
[2295] neb vietr točieše jimi,
těmi vítězi smutnými.
Dna nemožechu rozeznati
ani kde odpočinúti.
To jim posta dva měsiece
[2300] a pět dní nebo viece,
že v rozličném smutce bieše
a k hladu již péči jmějiechu.
Tuť dvojí žalost mějiechu:
Prvé, že stravy nejmějiechu,
[2305] druhé hrozný vietr bieše,
