povětřie ostřieci.“
Arnošt Veclovi vzkáza
a jemu přijeti přikáza
a svým se káza hotovati,
[4885] což třeba, připravovati.
K tomu hosti velmi ctieše
a to jemu předobře slušieše.
Kapitola devaddesátá osmá
Tajně se připravováchu
a na koráb špižováchu,
[4890] jako by tiem hosti ctili,
což do korába nosili.
Arnošt komorníky jmějieše
dva, jimžto dobře věřieše.
Káza střiebro, zlato bráti
[4895] a na koráb to dodávati.
Tu celý den ten nosiechu
a noci k tomu přičinichu.
Když již před puolnocí bieše,
Arnošt dvořeníny, jenž jmějieše,
[4900] káza se hotovu míti
a jim do korábu vjíti.
Pak tu s Veclem vzemše radu,
bráchu se s onoho hradu.
Do korába všickni vsedú
[4905] a odtud přeč ihned pojedú,
poručiece již Bohu krále
i všicku zemi, staré i mladé.
Když to král zvěděl bieše,
hrozný smutek toho jmějieše.
[4910] Každý člověk pykal toho,
i bylo zámutkóv velmi mnoho
po Arnoštovi dobrému,
po tom muži šlechetnému.
Neb se ke všem dobře zachoval
[4915] a svú čest poctivě osnoval,
že jej každý velmi chválil,
žádný toho jest nemálil.
Neb ktož jest ctného urozenie,
jmáť k tomu mieti mravy ctné,
[4920] toho chvála následuje
a čest jeho se obnovuje.
K tomu slušie pravda, viera,
smělost, pokora i smiera,
lítost, ctnost i k tomu štědrost
[4925] a proti nepřátelóm ostrost.
Ktož se v to rúcho oděje,
všadyť sobě dobře zděje.
Kapitola devaddesátá devátá
Tito na moři pojedú,
nemeškajíc před se jedú.
[4930] Múřeníné, jenž tu biechu,
Arnošta převelmi ctiechu,
slúžiti mu rádi chtiece,
a což káza, vše učiniece.
Na moři pospolu biechu,
[4935] dlúho korába nezbychu.
Tuť se vezú dva měsiece
a k tomu dobře viece.
Jeden marinář vyhléde,
tu ten kraj, kdež bieše, shléde.
[4940] Potom uzře hrad Ubian,
na němž byl té země pán.
Poče všem to zvěstovati
a na nich koláče žádati.
Když uslyše Arnošt toto,
[4945] radosten byl velmi pro to.
Poče svým hlasem zpievati,
Božie pomoci žádati,
by Bóh pro své umučenie
i pro své svaté vzřiešenie
[4950] ráčil jim pomocník býti
