a toho nelze nechati
[3935] a nelze nám jeho zapomněti,
ani kterú radost jmieti,
když zpomenem tento skutek,
jeho převeliký smutek.“
Všichni se v prsy udeřichu
[3940] a jej Bohu poručichu.
Ten tu konce i s jinými
pútníky [došel]text doplněný editorem slavnými,
jimž rač Pán Bóh svú milost dáti
a nade všemi se smilovati.
[3945] Ač sú za moře nedojeli,
ale hanebnú smrt vzeli
a pro Boha jsú trpěli mnoho,
dajž jim Pán Bóh užiti toho.
Arnošt poče smyslem trvati
[3950] a poče Bohu děkovati,
že se jim [dal]text doplněný editorem ještě sjíti
a v hromádce tak pobyti.
Pozdvih ruku k Hospodinu,
k tvórci, svaté Máří synu,
[3955] i počeť na něm žádati,
by se ráčil smilovati,
by je všech hřiechóv zbavil
a na pravú cestu zpravil,
aby šťastně putovali
[3960] a potom jemu se dostali.
Ktož s pravú věrú hledá
a na Boze milosti žádá,
na cestách i všady prospěje,
komuž milý Pán Buoh přeje.
Kapitola sedmdesátá pátá
[3965] Dlúho v těch pustinách biechu,
nic jiného nejediechu
než zelíce a k tomu húby,
to jedúc jako přes zuby.
Ač sú mohli oheň skřesati,
[3970] však jim nemohl chuti dáti,
neb ani soli, ani chleba měli,
ani bylo, by kde co vzeli.
Kvietie, kořenie a zelé,
to jich krmě bieše cele.
[3975] Když s hor potoci tečiechu,
tehdy tu vodici pijiechu,
tuť se jim oplacovalo,
co se při jich panstvie dálo.
Bez korčákóv víno pichu
[3980] a dobré krmě jediechu,
podlé toho tancováchu,
zde pak lahvice pijiechu.
Toť jměli za všecku útěchu,
však jim nebieše do smiechu.
[3985] Pro hustotu nevidiechu sebe,
jediné patřiechu do nebe,
hrozné hory, lesy jmiechu,
mezi nimižto všickni blúdiechu.
Kapitola sedmdesátá šestá
Když biechu mnoho blúdili
[3990] a tu několik dní byli,
pod jednu horu přijdú,
tuť jednu řeku nadjedú.
Tať drahně široká bieše
a v těch pustinách tečieše.
[3995] I počechu tu ryby lapati,
což kto chtěl, to mohl i bráti.
Tu skřešíce oheň potom,
pečechu ty ryby o tom.
Jinak jim lépe nemohli zdieti,
[4000] neb hrncóv nemohli mieti
ani peci, ani soli.
Málo by po jich vóli,
ješto sú mievali,
