jednoho.
Sám sobě obra ostavi
a jeho ke křstění připravi,
uči jej vieře křesťanské,
[5905] čině bydlo panské.
Těch dní byla rozličná radost cele,
klánie i rozličné veselé.
Pak se panie, panny snidú
a Arnošta prosbú nadjidú,
[5910] by kozlové zbyl brady.
Toť každá mluvi i radi.
On jim s kázní odpovědě:
„Nelzeť mi toho učiniti,
musímť se dřieve staviti
[5915] v klášteře i při té cestě,
kdež sem přijal kříž na miestě.“
Tuť to dobře řéci směji,
nižádnému tak v naději
větčie radost než Adličce,
[5920] jeho utěšené matičce,
ana nemóž pominúti,
chtiec vždy ráda jeho viděti,
míle zhlédajíci na syna
a chváléci z toho Hospodina.
Kapitola stá osmádstá
[5925] Když ciesař káže vstáti
a z Pomberka se bráti,
Arnošt, jakž sám koli chtieše,
v svú se zemi uvázal bieše.
Vecl také bez potaza
[5930] v své se hrabství uváza,
i jiní, kteříž s nimi byli,
všecko jim zbožie navrátili,
kterého sú dřieve nejměli,
mnohem viece jim dali.
[5935] Všecka země lidí jeho,
což by zboru bavorského,
ta tu by obdarována
příštím slovutného pána.
Arnošt kámen, jenž jmějieše,
[5940] a nesnadně ho dobyl bieše,
popřál jeho ciesařovi.
Jím svú korunu obnovi,
kázal jej napřed vsaditi,
chtě památku učiniti,
[5945] jenž se dnešní den v ní svietí,
komuž se udá ji viděti.
A tak praviece, čest za tu
Arnošt vzel dobrú odplatu.
I dnešní den čest toho
[5950] Arnošt má kamene onoho.
Tuť Arnošt poče ctně trvati
a v náboženství přebývati.
I poče svých všech prositi,
když by měl s tohoto světa sjíti,
[5955] by jej do Rozfarka vzali,
tu v klášteře pochovali.
A tu leží a jest pochován
ten udatný a slovutný pán.
Tu také, Bohem přijata,
[5960] leží Ryngata svatá.
Skrze ni Bóh divy činí,
ktož jí kterú čest učiní.
Bože, rač nám téhož přieti
a toho bydla dosieci,
[5965] bychom jmúce za ten pramen,
aby nás nezžehl věčný plamen.
Všickni, ktož zde sedíte, rcete spolu „Amen“.
Skonala se převelmi pěkná řeč o Arnoštovi.
