Své oděnie na se vzechu,
k tomu, což peněz jmějiechu,
k tomu meče vzeli byli
[3830] a své nože naostřili,
by se mohli vyřezati,
dá li jim toho Buoh dočekati.
Však se třesúce, všecko činiechu,
neb čáky jiné nejmějiechu,
[3835] by jich též nedosiehlo,
jako se jich bratřím stalo.
Kapitola sedmdesátá druhá
Arnošt s Veclem na tom byli,
by se spolkem zašili.
Dřieve, než zašiti biechu,
[3840] tato dva k nim mluviechu,
je tak upomínajíce
a jich viery dotýčíce,
aby se zašiti dali
a od toho se nevzdalovali,
[3845] zdali by Pán Buoh ráčil zdařiti
a odtud jim všem pomoci.
Všichni vecechu: „Má to býti!“
a slíbichu to učiniti.
Sedmému by smutek cele
[3850] a řka: „Mój pane, mé veselé,
musímť já zde umřieti
a tebe viece neviděti.
Již smutkem nečiji sebe,
a však, milý pane, tebe
[3855] prosím, ač to móže býti,
rač mi svój hněv odpustiti.“
I poče svým srdcem lkáti
a přenáramně plakati.
A řka [Arnošt]text doplněný editorem: „Mój sluho, brachku milý,
[3860] jižť sme od tebe odděleni.“
Arnošt bera odpuštěnie
i da jemu políbenie,
„jinéť řeči neuměji,
než tě Bohu porúčeji.“
[3865] A plačíce všickni v túžení biechu,
Arnošta s Veclem zašichu,
oba ven vynesechu,
na též miesto je pondali,
kdež prvé jiné kládali.
[3870] Tu je položichu
a sami se do korábu navrátichu.
Kapitola sedmdesátá třetí
Oni tak tu ležiechu
a sebú nikam nehýbáchu,
přiletěv noh, oba vynese
[3875] a svým dětem v hniezdo nese.
Děti počechu kuoži klvati
a oni byli při paměti,
počesta se ven dobývati
a z kóže se ven řezati.
[3880] A když se ven vyřezachu,
na obě straně pohleděchu.
I jidechu odtud do skále
za puol honóv dobře vzdále.
I počechuť ven vyhlédati
[3885] a svých tovaryšóv čekati.
I počechuť se snažně modliti
a Pána Boha velmi prositi,
by Bóh ráčil všechny snésti
a ony čtyry k nim přinésti.
[3890] V ten čas mohlo znieti
ucho, srdce v smutce vřieti
Adličce, mateři smutné.
By jí to bydlo ukrutné
o synu bylo věděti.
[3895] Snad se jesti jie to ve sně zdálo,
co jim se jesti tuto dálo.
