jakž se stalo, praviti rozkáza.
Král všeho poče ptáti
a poče velmi děkovati,
on i také jeho páni,
[4490] nebo Arnošt na vše strany
pokoj a mier jim činieše,
jakžto najlép umějieše.
Neb v ty časy svatbu jmiechu,
král s svými veseli biechu.
[4495] Arnošt s Veclem radost jmějiesta
a všecky lidi rozpustili biesta.
Kapitola osmdesátá devátá
Jednú, jenž s Arnoštem biechu,
tiť o kratochvíli mluviechu,
praviec jemu divy nové,
[4500] že blízko, v jednom ostrově,
přebývají Pygmenové,
toť jsú piedimužíkové.
Jinéhoť jiesti nemají,
ptačie vajéčka, jenž zbierají.
[4505] To uslyšev Arnošt sebra,
šedesáte člověkóv vybra.
Do té země bojem pta se
a jako s svými vebra se,
poče se na krále ptáti
[4510] a za škody slibovati.
Král to zvědě, s svými jede
a před Arnošta přijede,
poče vítanie dávati,
ráčí li co u nich bráti?
[4515] Počechuť jeho pobiezeti,
chtěl li by co od nich vzieti.
Arnošt nerodi ničemu,
jedno by pověděli jemu:
„Čím ste živi, jak se máte
[4520] a na koho najviec dbáte?“
Král jemu ihned odpovědě:
„Toť já tobě povědě.
V této zemi ptáky máme,
jichž najviec se ustydáme.
[4525] Protož my hněvy svými
plody nikdiež neostavímy,
neb ptáci jsú to tak zlí,
což v zemi, vše umoří.
I z nás kteréhož popadnú,
[4530] tuť naň všickni spadnú,
tu jej tak dlúho oblují,
že jej do smrti uklijí.
Protož pod zemí domy máme
a tiem se jim najviece bránieme.“
[4535] Arnošt velmi se divieše,
že každý nízek bieše.
Žádný nemohl sáhnúti
ani rukama dotáhnúti
kolenú jich najvyšieho
[4540] ani člověka najmenšieho.
Tiť sú velicí nebyli,
hubeněť by se bili.
Arnošt na ty ptáky pta se,
a jakž brzo jich dobra se,
[4545] zbichu ptákóv velmi mnoho.
Králík prosieše jeho z toho,
aby ráčil jich král býti,
a že mu rád chce postúpiti.
Arnošt nedbaje nic na to,
[4550] poče jeho prositi za to,
by dva z svých lidí chtěl dáti
a jej tiem darovati.
Toho mu neodpovědě.
Vybrav dva, preč s nimi jede
[4555] u veselí i v radosti,
mně, by již bojoval dosti.
