nezaplatí.
Kapitola devadesátá čtvrtá
[4735] Když již odpuštěnie vzechu
a odtud všichni se rozjechu,
Arnošt na své kniežetstvie jede.
A když s svými domóv přijede,
posla po své všecky zemany.
[4740] K němu sjedú se ti páni.
Což mu král dal zbožie svého,
z toho dařil jich každého.
Což jim kdy rozkázal také,
toho poslušni byli všake.
[4745] Takéť Arnošt ctně sobě činil,
že králi daní dobyl
a z nepřátel je vypravil,
k tomu jiných mnoho podrobil.
Ktož [věrnému]text doplněný editorem[59]doplnil J. Loriš podle znění německého originálu (Loriš 1903, s. 268) věrně činí,
[4750] sámť sobě štěstie přičiní.
Takéžť Arnošt skutky svými i slovy
poslúžil věrně královi.
A on jemu také dal odplatu
a toho měl malú ztrátu.
[4755] A všakž Boha na paměti
slušie každému mieti.
Najlépe Bohu slúžiti,
neb ten móže odplatiti
štědřeji, než činie kteří.
[4760] Tenť každého směle obdaří.
Kapitola devadesátá pátá
Mysl Arnoštova bieše,
že vždy k Božiemu hrobu chtieše,
byť mu Pán Bóh toho ráčil přieti,
po tom srdcem poče vřieti.
[4765] Na zámorských březích bieše,
ješto jeho hrad ležieše.
Jednú zjitra se túlaje
a k milému Bohu vzdychaje,
uzře koráb, an sem běží,
[4770] bezděky jej vietr pudí.
Tak jakž k břehu se přichýli,
tuť se Arnošt neomýli.
Aj, poče jej shledovati
a těm vítanie dávati
[4775] múřenínóm, jenž seděli
v tom korábě, jenž přijeli.
Z korába napřed vyjdú,
všickni před Arnošta přijdú,
hlavy jemu klanějíce,
[4780] z vítanie mu děkujíce.
Počechuť jeho tázati,
mohú li přes noc [ostati]text doplněný editorem
na předhradí připokoji.
Povědě jim vóli svoji,
[4785] že to mohú učiniti.
I káza všem mírnu býti,
svým lidem, aby mierni byli
a jim nic nepřekáželi.
Hosté podlé mravu ctného,
[4790] uzřevše tak šlechetného,
tak štědře učinichu,
Arnošta dobře dařichu.
Arnošt, když na jich štědrost vzhlede,
pozvav jich, na hrad je vede.
[4795] Poče jich snažně tázati,
kam jedú, kam se chtie bráti?
Jeden mu odpovědě
a řka: „Toť, pane, já povědě.
Béřem se k Božiemu hrobu
[4800] s svú kúpí. Pro takú zdobu
lépe móžem udati,
všichnu i prodati
nežli jinde.“ K tomu Arnošt vece:
„Pověz, milý brachu, brzce,
[4805] jest li tam pokojná cesta
do toho Božieho miesta?“
Odpovědě, že dávají,
