Protož ktož chce po cti státi,
o nižádném nemá dbáti,
by ho kudy zpravovali,
neb jeho cti dotýkali.
[830] Ale Arnošt tento slavný,
dobrý, věrný i opatrný
opravu takéž jest chtěl vždy ctně činiti,
a však toho nemohl zbýti,
by ho zlí nezpravovali
[835] a jeho zahubiti žádali.
Kapitola čtrnádstá
Sta se, že lankrabie bieše,
Jindřich od Rýna slovieše.
Na své srdce vze zlú vnadu,
mysle učiniti vádu
[840] Arnoštovi tomu ctnému,
ve všech skutciech převěrnému.
Sestřenec ciesařóv bieše,
protož bez strachu mluvieše
ciesařovi slova tato,
[845] aby to měl jistě za to,
že „viem člověka jednoho,
od něho se bojím toho,
aby mu smrti neodpustil
a jemu navěky uškodil.
[850] Toť se pro tvú milost děje,
jenž se k tobě míle směje.
Pro tu snad budeš umrtven
a svého života zbaven.
Tudy mě však k smutku zbudíš,
[855] ach, jak těžce ty vykúpíš
tu vieru a tu milost pravú.
Strach, byť nedali v tvú hlavu.“
Ciesař, jako pozbyv síly,
vece: „Prav, přieteli milý,
[860] komu by to mělo býti,
jenž by směl to učiniti?“
Jindřich odpovědě jemu:
„Toť býti pastorku tvému,
jenž tebe hledá v tvém domě,
[865] a na toť mám dobré svědomie.“
Ciesař Jindřichovi vece:
„Nechaj této řeči viece,
mluvíš naň, jemu závidě
a jeho nenávidě.“
[870] Jindřich s hněvem odpovědě
a po tváři pobledě
a řka: „Ktožť přejí co dobrého
a žádají zdravie tvého,
těm ty nechceš dóvěřiti.“
[875] Ciesař vece: „Slušieť pryč jíti,
neb Arnošta viem věrného,
ve všem dobrém zachovalého.“
A tak se oba rozlúčista
a druh druhu nevěřista.
[880] O tom Arnošt nevědieše,
co zlý o dobrém mluvieše.
Kapitola patnádstá
Sta se, že ten Jindřich v zlosti,
pln nevěry i chytrosti,
vypravi člověka jednoho,
[885] ciesařovi neznámého,
jakož by nevěděl o to.
Ten poče mluviti toto
tak, jakž Jindřich mluvil bieše.
Ciesař nato nic nedbáše.
[890] Potom drahný čas přijide,
Jindřich před ciesaře jide
a řka: „Musíť mi divno býti,
že mi nechceš dóvěřiti,
a věda mě sobě věrného,
[895] ke všem lidem zachovalého,
neboť by mé cti vadilo
a navěky uškodilo,
