ponocní zaspachu.
Křiknú pořád a všecky tepiechu
a své heslo voláchu.
[1110] Některý procítil bieše
a již bez luku ležieše.
Ondeť bodú, ondeť sekú,
a někteří nazí tekú,
že by rád i náh utekl,
[1115] anť se ze sna jako vztekl.
Hrozné rány jim dáváchu,
takéť mnoho set zjímáchu.
Tuť vypravi své zemany,
jenž dřieve byli zjímáni.
[1120] Mnoho set jich tu ležiechu,
jenž pohřiechu zbiti biechu,
tu jich koně i oděnie,
střiebro, zlato, pitie i jedenie.
S tiem se do města bráchu
[1125] a to zbožie bitováchu.
K tomu vězňóv mějiechu mnoho
a děkujíc Pánu Bohu z toho.
Ale Jindřich, ten lankrabie,
lstivý a nevěrný hrabie,
[1130] ten utekl s lidmi málo.
Ach, toť by se zle stalo,
neb mnohý hanebně skonal,
jenž pro něho životem svým pracoval.
Ti, jenž v městě tu biechu,
[1135] veseleť se velmi mějiechu,
neb ižádné péče nejmějiechu
a na lankrabí nic nedbáchu,
na jeho hněv i na ztrátu,
poručili sú ho zlému katu.
[1140] Tuto škodu vzem lankrabie,
posla po listy i po hrabie,
což jich mohl kde dosieci,
a chtě boj s Arnoštem vzieti.
Tu se sjide lidu mnoho,
[1145] Arnošt pak dopta se toho,
poče myslí snažen býti,
chtě jej bojem podstúpiti.
Hrabie na pomoc jmějieše,
ten sobě jméno Vecl jmějieše.
[1150] Věrná tovařiše biesta,
oba toho boje žádasta
a vesele jeho čekásta
a k tomu se připravovásta,
neb oba sta poznali,
[1155] co sú u boji pokazovali.
Na pole vyjedú obojí,
k tomu divu, k tomu boji.
Tu vojsko blíž sebe tieže
a jakž se v hromadu strže
[1160] to vojsko a boj bera
od jitra až do večera.
Toť dávachu hrozné rány
obapolně na vše strany,
že tu mnohý člověk i rytieři
[1165] pod helmy i pod kropieři
své hrdinstvo ukazovali
a v tom mnozí sú skonali.
Jakž pravím, s obú stranú
děkovati zlému pánu.
[1170] Mnohý dobrý byl unaven,
v tom boji života zbaven.
Arnošt franskú rotu jmějieše,
Vecl s druhé strany bieše.
Kterýž z nich vjel v nepřátely,
[1175] ti viece braní sú nejměli,
Neb sú tak věhlasni byli,
že je ihned rozrazili.
Tudy ten boj obdrželi
a mnoho dobrých vězňóv jechu.
[1180] Arnošt z toho Bohu děkováše.
