nepomeškám,přijíti tam neobmeškám.“
Rozkáza, jakž se jí zdálo,
[5690] což káza, to se všecko stalo.
Ktož dobrého posla mievá,
jakž sám chce, tak mu se zdievá.
Pakli se udá nezdieti,
toť má od neštěstie mieti.
[5695] Králová se neobloži,
na to svú mysl všichnu naloži,
poče všech kniežat prositi
a řkúc: „Slyším, žeť má přijeti
mój syn, byste zaň prosili,
[5700] před mým pánem snažni byli,
by mu hněv ráčil spustiti,
k své milosti navrátiti.“
Kniežata odpověděchu:
„By zde byl, dajžto Pán Bóh,“ vecechu:
[5705] „Pána bychom obměkčili
a na něm vždy vyprosili.
Po tom bychom chtěli státi,
musil by mu milost dáti.“
Poče děkovati mnoho
[5710] a řkúc: „Chciť vám zaslúžiti toho
i vším dobrým spomínati,
jakž mohúc odplacovati.“
Toho dne i večera k tomu
před ciesařem i po všem domu
[5715] nic jiného nečinichu,
než o jeho cti mluviechu.
Paní se noc dlúhá zdáše,
by zvonili, najviec žádáše.
Zatiem v zvony udeřichu,
[5720] a jakž rúče pozvonichu,
a jakž tma velmi bieše,
paní na to nic nedbáše.
Nedočekala komorníkóv
ani svěc ani postavníkóv,
[5725] bra se k jitřní bez meškánie.
Arnošt také bez čekánie
do kláštera s svými jide.
A jakž jeho matka přijide,
uzře Arnošta, syna svého,
[5730] pústenníka stojíce,
k jiným paním vece:
„Nemohu toho postrádati,
chciť se hyn ku pútníkóm bráti,
azda uslyším novinu
[5735] o svém milém synu.“
Kapitola stá patnádstá
Bra se tam nemeškajíci
a srdéčkem plesajíci.
Pozna Arnošta milého,
syna svého jediného,
[5740] za ruce uje jeho míle,
neboť jí toho bieše píle.
Jeho milost ji tu vztoči
srdéčko a je proskoči,
jenž však v ní se tajila
[5745] a v ní přesrdečně byla.
Však před lidmi, co jich tu biechu,
jakž se tu velmi brojiechu,
pro milost a srdce chtěnie
ukrade tu políbenie.
[5750] Viece by se bylo stalo toho,
byť lidí nebylo mnoho,
to by opak štěstie bylo.
Každé své matce děťátko mílo,
neb ta milost vše přemáhá,
[5755] nade všecky milosti sahá.
Tak davši jemu vítanie,
rukama milé stiskánie,
poče veselím plakati
a jemu rozpravovati
[5760] a řkúc: „Mój milý, přežádúcí
