[2520] počechu se ohlédati,
hrad právě opatrovati,
naliť rozliční domové,
zlatem psaní pokojové.
Nemohl žádný viděti
[2525] takové krásy ani slýchati,
jakož na tom hradě bieše.
každý se tomu divieše.
Byly psány všechny stěny
zlatem bez jiné proměny,
[2530] veškeren hrad koberci ustlán,
aksamit v komorách postlán.
Opony do vrchu biechu,
v ryziem zlatě se stkviechu,
tkanic okrášlenie mnohého
[2535] a k tomu kamenie drahého
tuť bylo přišíváno,
tak že to nikdy nevídáno.
Stolóv mnoho bylo k tomu,
každý se jest divil tomu.
[2540] Aksamitem každý bielým bieše
rozprostřen, což jich tu stojieše.
Na těch stolech maso rybie,
biechu i morské velryby,
ptačstvo, zvěř, ktož co mohl znáti,
[2545] neb slýchati, neb vídati.
Žemlí bielých, pozlacených k tomu,
což potřebie komu,
med, víno, rozličné pitie,
toť drahé bylo to bytie.
[2550] Neb obecně všechno bylo,
což se jedné komu líbilo.
A to tak draze připraveno
a lektvary ozdobeno.
Tuť se nic nedostávalo,
[2555] jedno vše hotovo bylo,
což kto chtěl jiesti neb píti,
to obecně mohl vzieti.
Kapitola čtyrydcátá druhá
Uzřev Arnošt tuto slavnú chválu,
což jim Bóh dal nemalú,
[2560] Bohu chválu vzdáváše
a z té milosti děkováše,
že jej ráčil utěšiti
a tiem pokrmem obmysliti.
Poče řečí štědrý býti
[2565] a poče svých prositi,
což jest pokladóv neb zlata,
by to vozili miesto bláta,
na tom hradě nic nebrali.
„Pomněte, že Bóh náš milý,
[2570] ješto sme na moři byli
a mnoho v hoři přebyli,
nás od smrti jest uchoval,
sem ny lačné dopěstoval,
nás ráčil již nakrmiti,
[2575] tiemto zbožiem obdařiti.
Protož na Boha dbajíce
a jeho nehněvajíce,
nebuďte lakomí k tomu,
abyste zde co vzeli z domu,
[2580] na všem hradě neškodiece,
Boha viece se bojíce,
jenž nás utěšil po truchlosti
podlé hrozné své milosti.
Takéť pravím, na mú vieru,
[2585] mějte na jedení smieru
i napití, toť vám radím
a na tomť vás nezradím.
Ač chcete živi ostati,
radímť vám všem poslúchati.
[2590] Což pak po stole zóstane,
když z vás každý odsud vstane.
Přikazujiť, abyste to vše vzeli
a do korábu špehovali.
To každý pověz druh druhu
