žalostivé,
[2270] vyjideť jim paměť z veselé.
Hrozný vietr je obklíči,
jenž je bezmála všecky rozlúči.
Pro žalostnú věrnost mu,
jenž dvanádst korábóv utonu
[2275] s těmi, ktož s nimu tu biechu,
viec druh druha nevidiechu.
Však koráb, v němž Arnošt bieše
s těmi, což jich při sobě jmějieše,
Bóh jim pomože odjeti,
[2280] že té žalostné smrti
druh druha poče plakati.
Dobré družiny pykali,
že tak hanebně odešli
a žalostnú smrtí sešli.
[2285] Což korábóv jiných bieše,
těch druh druha nevědieše.
Tuť Arnošt k Bohu křičieše
s těmi, což jich v korábě jmějieše.
Do púště je vietr vrazi
[2290] a také dále odrazi,
že nikame nevědiechu,
ani hor, ani země vidiechu.
Každý k smrti hotov bieše,
jako za pasem ji jmějiechu,
[2295] neb vietr točieše jimi,
těmi vítězi smutnými.
Dna nemožechu rozeznati
ani kde odpočinúti.
To jim posta dva měsiece
[2300] a pět dní nebo viece,
že v rozličném smutce bieše
a k hladu již péči jmějiechu.
Tuť dvojí žalost mějiechu:
Prvé, že stravy nejmějiechu,
[2305] druhé hrozný vietr bieše,
jenž jimi sem i tam točieše.
Však podlé Božské milosti
pod časem i pod té žalosti
zjevi se jim den velmi krásný,
[2310] marinářóm i jim všem časný,
že marináři mohú jmieti,
prostranstvie v dávnost viděti.
Tu by radost i veselé
všem obecně v cele,
[2315] všeho smutka zapomněchu.
Tuť pak marináři uzřechu
jednu zemi v dalekosti,
anať se svietí v hrozné světlosti.
Počechu stěřeze zdvíhati
[2320] a koláče na Arnoštovi žádati
a řkúc: „Máť se vám dobře zdieti,
neb nám se hyn dá viděti
země v své úpravě.
Dá li Bóh, že naše zdravie
[2325] tu se nám má všem prodliti
a k veselí připraviti.“
Všickni, kteří v korábě biechu,
marinářóm pověděchu
a řkúc: „Bude li štěstie naše,
[2330] tam dojdúc, i také vaše,
chcem vás všech obdařiti,
musíte viec dobří slúti.“
Tuť pojedú děkujíce,
Bohu chválu vzdávajíce,
[2335] všeho hladu zapomněchu,
kromě zlata dosti miechu.
Protož jich naděje bieše,
ač se komu jiesti chtieše
nebo píti, však nedbáše,
