[3165] své ruce lámajíci
a slzami utierajíci
a řkúci: „Běda mně, hubené,
a mně, siré túžebnici!
Bych já byla volně vdána,
[3170] sem s přátelskú volí dána,
ještě bych hoře dosti
jměla mnoho i žalosti
s těmito potvořenými,
s lidmi velmi mrzutými,
[3175] ano jim nerozoměti,
ani s nimi pomluvenie jmieti.
Ach, by mi bylo umřieti,
chtěla bych za veškeren svět vzieti!
Ach, mój otče, mój tatíčku,
[3180] ach, mój bratře, mój batíčku,
ach, má srdečná matičko,
má radosti, má srdnatičko,
to ste vy životóv zbyli
a mě smutnú ostavili
[3185] s mými vrahy, s řeřábami,
s mrzutými a s křivonosými.
Rač to, Bože, ukrotiti
a mne jich rukú zbaviti
pro tvé všecko milosrdenstvie!“
[3190] Hospodář pak sede s hrdostí,
z svých ust panně podáváše
a ji k sobě přitiskováše.
Nosem dráše o nie dvorně,
tiskna jejie líčko vzdorně.
[3195] Toť by raději umřela,
než od vraha toho trpěla,
anť s nosem jako s vidlami
a s mrzutými rohatinami
tře se okolo té stkvúcie
[3200] a o jejie ustka žádúcie,
ana viecež, viecež kvielí,
jakož koli v zvonec vznie,
jemuž hlasu neubývá,
takéž smutka již přibývá.
[3205] Však při cti kniežecie biechu
a k stolu kázaně slúžiechu.
Kapitola paddesátá šestá
Arnošt na onu pannu hledě,
jejím smutkem velmi zbledě.
Vece k tovaryši svému,
[3210] k Veclovi tomu ctnému a věrnému:
„Věz, žeť mi se srdce rmútí
a k tomuť mě mój úmysl nutí,
bychom mužsky učinili
a jejie žalosti pomstili,
[3215] neb slyšíš, jak žalostivě
pláče i tak bolestivě,
túžéci, že bezděky vzata
od potvorného kata,
jenž ji líbá i objímá,
[3220] jejie líčko nosem hřímá.
Takž ji líbá a tak se stalo
a v ty časy dálo.
Ach, jáť sem umyslil sobě,
ač se zdá podobno tobě,
[3225] bychom jedno učinili
a té žádúcie pomstili.
Majíť oni hrdla dlúhá
a k tomu ne ovšem tuhá.
Kterého mój meč dosiehne,
[3230] tepruvť své hrdlo ztiehne.
Viec jím nebude říhati
ani svým nosem klektati.
Ač jich bude mnohem viece,
silně tisknúc na mě chtiece,
[3235] když tě budu s sebú jmieti,
musieť hrozné rány vzieti
od nás dvú, pravímť cele.
Jedno podstupma
