[4660] druhem se tiskniechu.
Arnošt s svými sem vyskoči,
svým mečem na vše strany ztoči,
házeje se jich v holeně
a druhé také i v koleně.
[4665] Hrozné rány jim dáváchu,
až jim nohy uskakováchu.
Tuť každý jako buk ležieše,
a na zemi jej dotepieše.
Tuť těch obróv mnoho zbichu,
[4670] hroznú rotu položichu.
Ač kto sochor vzmácháše,
že rád udeřiti chtieše,
ale dřievie mu bránilo,
každú ránu zastavilo.
[4675] By ten boj byl kde na poli,
nižádný by těchto nikoli
ostav živ, to směji řéci
a netajně pověděti.
Dvě stě obróv v lese zbichu
[4680] kromě těch, co ranichu.
Jiní čekati nesměchu,
což mohúc, zase běžiechu.
Než jediný ostal bieše,
s tiem Arnošt hrozný boj jmějieše,
[4685] neb jej po sobě vylúdi
z lesa, a proto je ztrudi.
Arnošt také z své chytrosti
do lesa se s ním pusti.
A on vida, že jich nenie viece
[4690] s tiemto, a mně, by byl dietě,
do lesa s ním uběže
a prvé, než ho doběže,
Arnošt na své rúče křiče.
Tuť jich snad dvadcet vyníce,
[4695] okolo obra skákáchu,
až mu i nohy zsekáchu,
sochor mu mocí odjechu
a bezděky z ruky vzechu.
Arnošt neda ho dobiti,
[4700] obr musí mu slíbiti,
že chce vězeň jeho býti
a jeho dobrého hleděti.
Té noci stany tu rozbichu
a svú hrdost okázachu,
[4705] tři [dni tu]text doplněný editorem[57]text doplnil J. Loriš podle německé předlohy (Loriš 1903, s. 267) ostachu potom,
jakž pravie kniehy o tom.
Svú hrdostí to učinili
a obróm se ostudili.
Arnošt s Veclem vzemše radu,
[4710] obru ohledají jeho bradu.
Anť člověk mladý bieše,
patnádste let sobě jmějieše,
kázachu jeho dobře střieci,
a což chce, všecko zdieti.
Kapitola devadesátá třetí
[4715] Král s Arnoštem i s tiem sborem
k domovi jechu úprkem,
majíc radost i veselé.
Tuť jich král všech prosi cele,
aby na jeho hrad jeli,
[4720] s ním kvas i kratochvíl měli.
Přijedú v hrozné radosti,
ctiechuť je a všem dachu dosti.
Král poče Arnošta ctíti,
poče jej i všecky dařiti.
[4725] I zemané, což jich tu bieše,
každý Arnošta ctieše.
Což jich s ním biechu, všecky dařichu
a rozličnú čest jim činiechu.
Jakž kto činí, tak jej jmají,
[4730] věrnéhoť po vieře znají.
Ale ktož ctí nevěrného,
tenť již nedbá zbožie svého,
neb je hanebně utratí
a tiem své hanby nezaplatí.
