[4040] a drahým kamením se stkviechu.
Jakž ho bieše velmi mnoho,
však jim nebieše do toho,
by je odtud chtěli bráti,
a neb se jeho dotýkati,
[4045] toho kamenie drahého,
jakž na světě nenie jeho.
Větší péči na smrt měli,
a kterak by odtud vyjeli.
V té temnosti dlúho jedú,
[4050] dřéve než skálu projedú
jedna světlost jim se zjevi,
od skály svrchu projevi.
Naliť drahý kámen bieše
a v té skále svrchu dčieše,
[4055] od něhož ta světlost jdieše,
v té temnosti jenž svietieše.
Uzřev Arnošt onen kámen,
an se svietí jako plamen,
vece: „Chci pokusiti,
[4060] bych onen kámen mohl sraziti.
Nenechám nikoli toho,
aniž proto stratím mnoho.“
A když by u kamene blíže,
svój meč proti němu vzdviže,
[4065] srazi kámen pravú mocí,
a všakž přitom s Božie pomocí.
Všichni se k němu vzchopichu
a ten kámen uchvátichu,
šacováchu jej předraze.
[4070] Arnošt vece tepruv blaze:
„Žeť Bóh svú milost nad námi
drží, to vidíme sami.
Dá li nám šťastně přijeti
a do svých zemí se navrátiti,
[4075] tento kámen musí tčieti
a v najdražší koruně svietiti.
Když ciesaře korunují
a jemu všickni králové holdují.“
Ten kámen, a nenieť jiný
[4080] na světě, tak pravě všem, jesti jediný.
A takť jesti psáno,
ani o takém kdy slýcháno,
a protož sirotek slove.
A ten spředu v ciesařově
[4085] koruně jest vsazen
a převelmi čistě ozdoben,
ješto dnes svietí v ní čistě.
A tiemť mohu dolíčiti jistě.
A tiť musie i dnes znáti,
[4090] jimž se dálo jej vídati.
Ktož tomu nechce věřiti,
by to mohlo všecko býti
pravda, což jest tuto všecko psáno,
praveno i vykládáno,
[4095] ku Pamberku ten oddaj se
a té kroniky doptaj se,
ješto o kniežatech psána
a spravedlnosti přikládána.
Uzřie i zvie bez proměny,
[4100] že to všecko nemá měny,
což jest a neb bude psáno,
všeť jesti s kroniky vybráno.
Kapitola sedmdesátá osmá
Onu skálu když projedú
a jako na svět vyjedú,
[4105] prudkost minú oné vody,
k břehu přistachu bez škody.
Octnú se na krásné lúce,
na té všickni vidúce se,
mniechu, by všemu ostali
[4110] a nic se viece nebáli.
A bezmála
