to,chvále boha, tvórce svého,
[500] z toho daru velikého,
že mu se po vóli dálo,
což žádal, to se vše stalo,
a řka: „Toť vesele pojedu.
Kudyžť na pole vyjedu,
[505] buduť tepruv uměti
o tvé kráse pověděti
a o tvé ctnosti i o lepotě.
Musíť tepruv vřieti pro tě
v srdečné milosti.
[510] Sotněť dočeká té radosti,
by tě viděl na svém dvoře,
v svém pokoji i v své komoře.
A také všickni zemené,
jenž sú slavili o tvém jméně,
[515] viemeť, žeť se budú ptáti
a mne přesnažně tázati.
Všemť umiem odpověděti,
a toť budú rádi slyšeti.
Adlička, ta krásná žena,
[520] nad jiné ctností zvýšená,
káza pánom list psáti
a jim velmi děkovati,
že „sú v dobrém zpomenuli
a ciesaři mě zvěstovali.“
[525] Káza poslu list dáti
a jej velmi darovati.
Posel hrozné utěšenie
jmějieše a vzem odpuštěnie
k svému pánu jide.
[530] A jakž ho brzy dojide,
dřieve než list ukáza,
ciesař jeho otáza:
„Posle milý, kterakť se jest dálo,
dobře li či zle se stalo?“
[535] Posel vece: „Pravímť toto,
máš mi dáti koláč za to.“
„Máť se po tvé vóli státi,
co s žádal, to budeš mieti.
A teďť jesti poslán list k svědectví,
[540] k tvé cti, k tvému dóstojenství.
Takéť listy mají páni,
ješto jim od nie poslány.“
By ciesař radosten z toho,
i jiných lidí přemnoho.
[545] I bieše veselé na vše strany
mezi kniežaty a mezi pány.
Kapitola IX.
Ciesař vzem list, poče čísti
a v srdečné radosti kvísti,
neb na listě bieše psáno
[550] tato řeč i vykládáno:
„Ottovi, ciesaři ve jmě,
Adlička z Bavorské země.
Pánu mému já vzkazuji
a najviece z toho děkuji
[555] té hodině i té chvíli,
když jest mój Bóh, tvořec milý,
tobě ráčil mě zjeviti
a mě tobě oblíbiti.
V tomť děkuji velmi tobě,
[560] že s mě, chudú ženu, sobě
zvolil bez mého myšlenie
i bez mého všeho chtěnie,
jinéť již mysli nemajíc,
než v tobě se vždycky kochajíc.
[565] A však ač se kde podřeknu,
a neb nemúdře slovo řeknu,
toho rač sám súdce býti,
rač mi probóh odpustiti.
Nebo o Boze praviece,
[570] podlé mé viery mluviece,
že chci ráda vše učiniti,
bez čehož neráčíš býti.
