Drahně v skále když sediesta,
po malé chvíli uzřesta,
ano noh nad nimi letí
[3900] a dva jich tovařiše cepí.
Ta se také vyřezasta,
k těmto dvěma tam se brasta.
Toho počechu chváliti,
za poslednie dva prositi,
[3905] by Buoh ráčil to zjednati
a je všechny shromážditi.
Naliť opět noh nese se s nimi,
s tovaryši posledními,
a ta oba v hniezdo vsadi.
[3910] Noh mně, by mrcha byla, děti svadi,
neboť hladovity byly.
Protož biechu se snažily
a nosy dávajíce jim rány,
klijíce je na vše strany.
[3915] A oni vidúce, že sú děti
a starý noh od nich pryč letí,
tuť se rúče vyřezachu
a od nich bez úraza vstachu.
V tu skálu po sledu jdú,
[3920] k svým tovaryšóm přijdú.
Tepruvť se radováchu,
když se již tu přibrachu.
Arnošt o sedmém poče ptáti
a na posledniech tázati.
[3925] Vecechu: „Pane, když vše vzechom,
což u sebe jmieti chtěchom,
políbiv ny i zaši nás oba
i vráti se do korába.
Tu učini také řvánie,
[3930] také bitie i plakánie,
křiče najviece po tobě
a stýskaje převelmi sobě.
Musichom oba zaplakati
a toho nelze nechati
[3935] a nelze nám jeho zapomněti,
ani kterú radost jmieti,
když zpomenem tento skutek,
jeho převeliký smutek.“
Všichni se v prsy udeřichu
[3940] a jej Bohu poručichu.
Ten tu konce i s jinými
pútníky [došel]text doplněný editorem slavnými,
jimž rač Pán Bóh svú milost dáti
a nade všemi se smilovati.
[3945] Ač sú za moře nedojeli,
ale hanebnú smrt vzeli
a pro Boha jsú trpěli mnoho,
dajž jim Pán Bóh užiti toho.
Arnošt poče smyslem trvati
[3950] a poče Bohu děkovati,
že se jim [dal]text doplněný editorem ještě sjíti
a v hromádce tak pobyti.
Pozdvih ruku k Hospodinu,
k tvórci, svaté Máří synu,
[3955] i počeť na něm žádati,
by se ráčil smilovati,
by je všech hřiechóv zbavil
a na pravú cestu zpravil,
aby šťastně putovali
[3960] a potom jemu se dostali.
Ktož s pravú věrú hledá
a na Boze milosti žádá,
na cestách i všady prospěje,
komuž milý Pán Buoh přeje.
Kapitola sedmdesátá pátá
[3965] Dlúho v těch pustinách biechu,
nic jiného nejediechu
než zelíce a k tomu húby,
to jedúc jako
